Jdi do klubu

Příjem potravy je jednou ze základních fyziologických potřeb. Stejně, jako potřebujeme dýchat, vylučovat, hýbat se, nebo spát, potřebujeme také jíst. Protože jídlo je životně důležité, zachovalo se o něm také spousta citátů a přísloví – třeba že „Bez jídla a pití chladne láska“ (Terentius), nebo: „Jez dokud můžeš, protože nikdy nevíš, kdy budeš jíst příště.“ (indiánské přísloví). Pro většinu lidí je jídlo radost a potěšení. Ale ne pro všechny. Problém nastává, když příjem potravy pro nás představuje trápení a tohle trápení v podobě jídla roste do obřích rozměrů, až pohltí celý náš život…

Začalo to v první třídě. Seděl jsem v lavici a pokaždé se se mnou všechno točilo, věci tancovaly samy na stole, židle se houpala, jazyk si mluvil, co chtěl a kdy chtěl, nohy chodily k oknu, kdy se jim zachtělo.

Antidepresiva, neboli léky podávané pro potlačení či předcházení depresí, mají dost rozporuplnou pověst. Jedna skupina lidí v nich vidí neškodné malé pomocníčky, které je možné zobat při sebemenším vykolejení. Jiní je zase pokládají téměř za ďáblův nástroj, který ničí lidskou osobnost. Jak to však je s antidepresivy doopravdy?

V minulých článcích jsme se zabývali tématem deprese, co ji způsobuje, jak se projevuje, jak z ní ven… A řekli jsme si, že prvním krokem v léčbě deprese je psychoterapie. Ale co to je? Je to jako z filmu, že si lehneme na kožené lehátko a fousatý pán v bílém plášti z nás v hypnóze tahá rozumy? Nebo jak taková věc probíhá?

Slovo deprese se dnes stává běžnou součástí našeho slovníku a ztrácí svůj cejch podivnosti. O psychických problémech se dost mluví a stále víc jsou brány jako něco, s čím je dobré zajít k nějakému odborníkovi, za co není třeba se stydět. To je bezesporu dobrý trend - lidé si uvědomují, že nemusí být na své problémy sami a že pomoc existuje.

Znáš to. Máš blbou náladu, nechce se Ti vstávat, je Ti smutno, nic nemá smysl... Skoro by člověk řekl - máš depresi. Jenže není depka jako depka. Smutek můžeme mít, i když jsme zcela zdraví - jen nás prostě něco popadlo nebo reagujeme smutkem na nějakou špatnou událost nebo zprávu. Nemusíš se ale děsit, to je úplně normální. Jak poznat "depku" od deprese?