Nejdelší prázdniny v historii od dob Marie Terezie se pomalu ale jistě blíží ke konci. Oukej, vlastně se ten konec blíží dost rychle a už v úterý 1. září půjdou někteří z nás po neuvěřitelných 174 dnech zpátky do školy. V čem bude tento školní rok nový? Jak je potřeba se připravit? Pojďme se na to podívat!
Česká asociace streetwork a společnost Bohemia Energy podpoří celkovou částkou 100 000 Kč pět projektů mladých lidí, kteří ve svém okolí chtějí něco změnit k lepšímu.
Už víme, co je to dyslexie a dysgrafie. Víme, že tyto potíže o člověku vůbec nevypovídají, že by byl hloupý, líný, nešikovný... A v minulém článku jsme si slibili, že se příště mrkneme ještě na další formy specifických poruch učení - na dyskalkulii, dyspraxii, dysmúzii a dyspinxii. No tak tedy tady je to příště:
V minulém článku jsme si obecně povídali o specifických poruchách učení (SPU) - co je způsobuje, jak se projevují, jak se s nimi žije, jak se dají zmírňovat… Dnes si zahrajeme trochu na encyklopedii a pokusíme se vysvětlit, co jsou jednotlivé dys- zač a jak se projevují.
...zpívá Xindl X v jedné své písničce, která před pár lety hrála z každého rádia asi desetkrát denně. Nevím, co všechno z té písničky byla pravda, ale přiznání k tolika (nejen) specifickým poruchám učení by byl odvážný coming out. Každopádně podle některých průzkumů sedí ve školních lavicích až dvacet procent dětí, které některou z těchto poruch mají, tak se dnes podíváme na to, co jsou všechny ty dys- věci zač a jak se s nimi dá žít.
Se slovem autismus se asi každý z nás už setkal. A dokonce si většina z nás troufá tvrdit, že ví, co to je. Tak schválně, zkus si odpovědět na tyto otázky: Co je to autismus? Jak se chovají lidé s autismem? Kde se autismus bere? Jak se dá léčit? Můžeme se jím nakazit? Tak co, znáš odpovědi? Pokud ne, pokračuj ve čtení, protože právě na tyto otázky přinášíme odpovědi.
Ta slova znáš, nejsou úplně cizí. Slyšet je můžeme v televizi, občas o nich čteme, dokonce je používáme i v běžné řeči - když někdo mele blbosti, říkáme, že vypráví bludy. Denní snění občas označujeme halucinace. Co je ale skutečný význam těchto slov? A jak se žije lidem, kteří se s nimi potýkají?
Příjem potravy je jednou ze základních fyziologických potřeb. Stejně, jako potřebujeme dýchat, vylučovat, hýbat se, nebo spát, potřebujeme také jíst. Protože jídlo je životně důležité, zachovalo se o něm také spousta citátů a přísloví – třeba že „Bez jídla a pití chladne láska“ (Terentius), nebo: „Jez dokud můžeš, protože nikdy nevíš, kdy budeš jíst příště.“ (indiánské přísloví). Pro většinu lidí je jídlo radost a potěšení. Ale ne pro všechny. Problém nastává, když příjem potravy pro nás představuje trápení a tohle trápení v podobě jídla roste do obřích rozměrů, až pohltí celý náš život…
Měl by dostat člověk druhou šanci pokaždé, když něco zvorá? Myslím si, že ano, protože jsme stvoření náchylná k chybám a dokonce se jimi nejlépe učíme, což by bez té druhé šance úplně nešlo… Jenže co když někdo ani netuší, že dělá chybu, a přesto následuje trest, který si bude odpykávat do konce života? Že tak přísný zákon nikde na Zemi není? Ale je. V naší hlavě. A trest se jmenuje toxická psychóza.
Antidepresiva, neboli léky podávané pro potlačení či předcházení depresí, mají dost rozporuplnou pověst. Jedna skupina lidí v nich vidí neškodné malé pomocníčky, které je možné zobat při sebemenším vykolejení. Jiní je zase pokládají téměř za ďáblův nástroj, který ničí lidskou osobnost. Jak to však je s antidepresivy doopravdy?
V minulých článcích jsme se zabývali tématem deprese, co ji způsobuje, jak se projevuje, jak z ní ven… A řekli jsme si, že prvním krokem v léčbě deprese je psychoterapie. Ale co to je? Je to jako z filmu, že si lehneme na kožené lehátko a fousatý pán v bílém plášti z nás v hypnóze tahá rozumy? Nebo jak taková věc probíhá?
Slovo deprese se dnes stává běžnou součástí našeho slovníku a ztrácí svůj cejch podivnosti. O psychických problémech se dost mluví a stále víc jsou brány jako něco, s čím je dobré zajít k nějakému odborníkovi, za co není třeba se stydět. To je bezesporu dobrý trend - lidé si uvědomují, že nemusí být na své problémy sami a že pomoc existuje.
Znáš to. Máš blbou náladu, nechce se Ti vstávat, je Ti smutno, nic nemá smysl... Skoro by člověk řekl - máš depresi. Jenže není depka jako depka. Smutek můžeme mít, i když jsme zcela zdraví - jen nás prostě něco popadlo nebo reagujeme smutkem na nějakou špatnou událost nebo zprávu. Nemusíš se ale děsit, to je úplně normální. Jak poznat "depku" od deprese?
Tempo klasické výuky je rychlé a nároky na studenty jsou rok od roku větší, doučování se proto stává potřebným doplňkem běžného vzdělávacího systému. Seznam se s novou platformou Talentify.me, která nabízí pomoc s doučováním všem dětem napříč sociálními vrstvami. Jednoduše a nyní navíc online.
Asi žádná jiná onemocnění nejsou tak opředená mýty, jako ta, která se týkají našeho mozku. Je to jednoduché – bolest břicha nebo chřipku si dovede představit každý, ale to, že myšlení nebo prožívání funguje podle jiného schématu, to už jen tak někdo nedovede. A co teprve, když se ta porucha projevuje jen tak, že člověk vypadá jako „zlobivé dítě?“
Dospěli jsme už na konec doby covidové? Těžko říct, názory na to se dost různí a rozsoudí je s jistotou až časy budoucí. Nicméně s přesvědčením můžeme říct, že se nám trochu rozšiřují pohledy tak, že vnímáme i jiné věci, než celosvětová pandemie. A v tom pohledu bychom neměli ztratit z patrnosti staré povinnosti, ke kterým se musíme vrátit, i nové výzvy, před něž jsme byli postaveni. Které to jsou?
Fanoušci žánru post-apo měli možnost v posledních několika měsících zažívat příběhy svých oblíbených knih/filmů na vlastní kůži – nouzový stav, masky, prázdné ulice, hromadění zásob (třeba v USA včetně zbraní), nevyzpytatelný a (alespoň v myslích lidí) všudypřítomný nepřítel… Teď se jim realita od známého scénáře ale výrazně odvrací. Pokud vím, postapokalyptické příběhy podobnou katastrofou začínají, následuje hromadné vymírání a vytrvá hrstka přeživších ve světě, který už nikdy nebude takový jako dřív. Namísto toho ale u nás přichází postupný návrat k normálnímu životu. Co se změnilo? A jaký scénář můžeme dál očekávat?
Jak jistě víš, Česko se od 12. března nachází v takzvaném nouzovém stavu. Ten byl nejdřív vyhlášen na jeden měsíc, později byl prodloužen až do konce dubna s tím, že je možné jeho další prodloužení, pokud si to situace ohledně šíření koronaviru bude vyžadovat. Nouzový stav se dotkl mnoha oblastí našeho života. Jedním z jeho dopadů je i omezení provozu některých sociálních služeb. Potřeby, kvůli kterým tyto služby fungují, bohužel existují stále…
Karanténa trvá a trvá a trvá. Svaly ochabují a ochabují a ochabují. Kila přibývají a přibývají a přibývají. Chuť něco dělat slábne a slábne… A dost! Návrat do normálního života možná potrvá ještě týdny a měsíce, ale abychom se do něj vůbec kdy vrátili, je potřeba začít teď! U sebe doma, přičemž klíčová slova jsou aktivita a pohyb. Pojď do toho s námi!
Ráno jsem z pračky vytáhl roušku, vyvařil ji a vyžehlil, zkontroloval baterku v telefonu a notebooku, do kapsy přihodil dezinfekční gel (který byl nedílnou součástí lékárničky i před epidemií, takže jsem kvůli němu nemusel rabovat lékárnu), nasadil a utěsnil roušku a vydal se do terénu psát dnešní článek s návodem, jak se nezbláznit v karanténě a jak se nezabít, když je rodina tak dlouho pohromadě…