Včera jsme zveřejnili první část rozhovoru s Petrou Wünschovou, zakladatelkou Centra LOCIKA, které pomáhá rodinám zasaženým domácím násilím. Bavili jsme se o tom, co je to domácí násilí, proč neexistuje nic jako "výchovné" fyzické tresty i jaké jsou důsledky neřešeného násilí v rodinách. A dnes tu máme druhou část rozhovoru...
„Jak se žije v dysfunkční rodině?“ To je název seriálu článků, ve kterých se teď na jdidoklubu.cz díváme na to, jak vypadá život dětí, které žijí v rodinách, kde něco „drhne.“ Jedním ze způsobů, jakým to může drhnout (a to dost nepříjemně), je když se doma napřáhne ruka. Proti dětem, proti mamince, proti tátovi… Prostě když rodinu zasáhne násilí. A právě pomoc rodinám zasaženým domácím násilím je posláním Centra LOCIKA, jehož ředitelku Petru Wünschovou jsme si pozvali na rozhovor.
Útěk je jednou z nejpřirozenějších reakcí na nějaké ohrožení. Utéct se dá před požárem, před rvačkou, před válkou, rozzuřeným psem… Dnes ale bude řeč o jiném útěku, který jako řešení svých problémů volí zhruba čtyři stovky dětí ročně – útěku z domova.
Pasťák, polepšovna, výchovňák… Těch lidových názvů pro zařízení, do kterého se dostávají děti s výchovnými problémy, je celá řada. Ale taky je celá řada mýtů a nepravd, které jsou kolem těchto zařízení opředeny, tak si v tom pojďme udělat jasno.
“Co by ještě chtěl?” “Může být rád, že si ho někdo vzal!” “Místo aby byl vděčnej, že ho vytáhli z děcáku, ještě jim dělá problémy…”
Již v pátek 27. 9. spouštíme revoluční novinku na našem webu - hromadný chat! Nenech si tuhle příležitost utéct a přijď si pokecat s pracovníky a ostatními návštěvníky webu na dané téma od 19 do 21 hodin! A o čem že si budeme psát? Dozvíš se uvnitř článku ;)
Veskrze krátce, vždyť dítě by zde nemělo strávit déle než dva měsíce. Ale i ty dva měsíce se někdy mohou zdát pekelně dlouhé… Co jsou diagnostické ústavy zač, k čemu jsou, co se tam děje a jak se tam mohou děti a mládež dostat? Čti dál a dozvíš se!
Vzpomínáte si na srpnovou soutěž o hejtování na internetu? Tak ta skončila, je vyhodnocená a my si můžeme představit vítěze!
Neboj, neměníme služby našeho virtuálního klubu, nemusíš se obávat žádných prasečinek nebo oplzlostí. To nás jen napadlo, že zprovozníme zbrusu novou fajnovku - skupinový chat! A o čem jiném se na prvním pokusném chatu bavit, než o tématu, které nás všechny zajímá? :)
„Jestli budeš zlobit, zavřou tě do děcáku!“ Slyšeli jste někdy tuhle výhružku? Ne? Když jsem byl ještě dítě školou povinné, slýchával jsem ji poměrně často. A děti kolem mě kolikrát ještě častěji. „Děcák“ byl synonymem pro vězení pro zlobivé děti. Že to tak není, to jsem zjistil až o dost později. Ovšem samotné děcáky, pasťáky, výchovňáky, diagnosťáky a další ústavy opravdu exitují. Pro koho jsou? A jak se tam dětem žije?
Podle výsledků výzkumu z roku 2018 má se sextingem nějakou zkušenost 35 % českých dětí! Každé děsáté détě na internet v roce 2018 umístilo nebo někomu poslalo svou "sexy" fotografii nebo video, na kterých jsou částečně nebo úplně nazí. Celá čtvrtina dětí a mladých lidí do 18 let se pak setkala během minulého roku s tím, že po nich někdo nahou fotku nebo intimní informace vyžadoval.
V rámci našeho putování po temných zákoutích a rizikách internetu jsme už viděli ledacos - vylákávání obětí a.k.a. kybergrooming je pěkné svinstvo, hejtování člověku taky zrovna nevylepší den, phishing dovede člověka jakbysmet potrápit, když si na něj nedá pozor… Ale co považuji za absolutní dno hrůz, se kterými se můžeme ve vodách internetu setkat, je naše dnešní téma - kyberšikana.
Píše se patnáctého třetí 2016, když dvanáctiletý Paul vyráží na procházku do ulic Curychu. Ona to tedy není tak úplně procházka, ale “obchodní” schůzka. Paul je nadšený hráč Minecraftu a před měsícem se ve hře seznámil s Miou. Mia je stejně stará, taky zbožňuje Minecraft, ale není v něm tak dobrá. Dlouho si psali, až Miu napadlo, že by se mohli setkat, Paul by ji třeba něco naučil a ona by mu na oplátku pomohla s rozmachem jeho kostečkovaného světa…
...píše se 23. 3. Paul je zamčen ve sklepě už osm dní. Pravidelně je týrán, bit a sexuálně zneužíván čtyřicetiletým sadistou s nickem Mia. Nahoře se však něco děje! Je slyšet velké rány a místo trýznitele do sklepa vráží policie.
„Ale Bohoušku, nesmíš věřit všemu, co se říká v televizi…“ zní hláška z filmu Pelíšky a je veskrze pravdivá. Ovšem kam se hrabe televize na internet! To je teprve ta pravá džungle lží, mýtů, fake news, hoaxů a dezinformací! Dovedeš rozpoznat pravdivé informace od toho zbytku? Řekneme Ti, jak na to!
Na síti jsme proto, že je tam život. A zábava. A informace. A prostě spousta super věcí. A taky rizika, nástrahy, pasti, úchyláci, hejtři, útočníci… Nechceme před nimi utíkat, ale nějak se před nimi bránit. Když se chtěl někdo bránit proti lumpům ve středověku, postavil si hrad, což musela být fakt fuška. Nám stačí zabezpečit si profily, což zabere jen pár minut. Tak pojďme na to!
moudrá, vždyť proč bychom si měli brát něco od člověka, kterého neznáme? Sice jsem nezaznamenal případ, kdy by takhle někdo rozdával dětem drogy nebo jed, ale smysl to dává. Stejně tak by se ale ve škole mělo říkat: „Neklikej na zprávy od cizích lidí!“ Proč? V nich se totiž nebezpečné návnady reálně objevují…
Internetové diskuse a komentáře u příspěvků na sociálních sítích se občas podobají spíše válečné vřavě, kde nejde ani tak o to, kdo má pravdu, ale kdo koho nejhustěji sundá. Že to může být pro hejtry zábava, to si možná dovedeme lehce představit, stejně jako to, že pro tu druhou stranu to tak příjemné není. Ovšem jaké může mít hejtování na netu následky? A dá se před ním nějak utéct?
Představ si, že internet je Tvoje tělo. A všechny informace, fotky, videa, ale i komentáře na sociálních sítích jsou jako tetování. Některá jsou větší, některá menší, ale všechny mají jedno společné – už nikdy nezmizí beze stopy!
Zase ty internety? No jasně! Rok se s rokem sešel a nás čeká zase naše vlajkové téma – bezpečí na internetu. Člověk by si řekl, že už jsme tu těch článků, videí a komiksů měli na toto téma tolik, že už se snad nedá nic nového přidat, ale…
Dokud svítí sluníčko (přiměřeně), je venku krásně. Co ale dělat, když začně fičet protivný vichr, když začne lejt jako z konve nebo když se sešeří a my musíme strávit v přírodě noc? V první části článku jsme se věnovali tomu, jak se do přírody obléct a obout, abychom pak nebyli nemile překvapeni ani rozmary počasí ani situacemi, kdy se přírodě zachce dokázat nám svou moc. Dneska se mrkneme, co všechno bychom si měli hodit na záda, abychom pobyt v přírodě nepřežívali, ale užívali si ho, a to klidně i několik dní v kuse!
