...říká paní Kamila Mrkvicová, vedoucí Centra rodinné terapie Horizont, se kterou jsme dělali rozhovor o tom, jaké to je, když dítě vychovávají rodiče s duševním onemocněním. V první části rozhovoru jsme si povídali, co si vlastně máme pod pojmem duševní onemocnění představit, jaké problémy rodiny zasažené takovou nemocí řeší, nebo jak se mohou obrátit na Horizont, který se i na tyto rodiny zaměřuje. Dnes přinášíme další sadu otázek a pochopitelně hlavně odpovědí.
Když se řekne “psychické onemocnění,” člověk si často představí něco, co zná z filmů - šílence ve svěrací kazajce ve vypolstrované místnosti nějakého duševního sanatoria kdesi mimo civilizaci. Ale ono to takhle rozhodně ve většině případů nevypadá. Lidé s psychickým onemocněním žijí mezi námi, chodí s ostatními lidmi do práce, vychovávají děti… Jaké to je, když má dítě rodiče s psychickým onemocněním? Na to jsme se dnes zeptali paní Kamily Mrkvicové, která v Domě tří přání v Centru rodinné terapie Horizont pracuje s rodinami, které se s nějakou duševní nemocí potýkají.
Tahle krkolomná zkratka ZDVOP znamená Zařízení pro Děti Vyžadující Okamžitou Pomoc a představuje domy, do kterých se rozhodně nechceš dostat. Vůbec ne proto, že by to v nich bylo nějak hrozné, to může být spíš naopak, ale proto, že přijetí do ZDVOPu předchází nějaká dost nepříjemná nebo krutá situace. Pro jaké děti tato zařízení jsou a jak to tam funguje?
Jaké jsou možnosti, kde můžeš se svými rodiči bydlet? Když je někdo dost bohatý, může mít vlastní byt nebo dokonce dům. Pochopitelně ne každý si může dovolit takové bydlení za několik milionů koupit, tak bydlí v nájmu - (většinou) byt vlastní někdo jiný, komu nájemník platí peníze za to, že v jeho bytě může bydlet. A když někdo nemá ani na ten nájem? Skončí na ulici? Nebo na ubytovně? Děti v ústavu? V mnoha případech bohužel ano, ale když se poštěstí, je tu ještě jedno řešení - azylové domy. Jaké to v nich je?
Česká republika roku 2020 si na tom, co se financí týče, nestojí úplně špatně. Alespoň ve srovnání s většinou světa a snad všemi dobami v dějinách jsme na tom dost dobře. Přesto ne každý si může dovolit to, co by chtěl. A někteří si nemohou dovolit dokonce ani to, co potřebují. Jaké to je, žít v rodině pod hranicí chudoby?
Alkohol je v naší krajině vnímán vlastně celkem pozitivně. Pivo je vnímáno jako naše kulturní bohatství, víno je záležitostí noblesy a svátečních momentů, whisk(e)y, slivovice, rum, všemožné pálenky jsou v reklamách prezentovány jako téměř nezbytný doplněk pro párty, pro “drsné chlapy” a já nevím co všechno. Ale co když těch piv je každý večer deset? Vína každý den dva litry? Nebo pečlivě schovaná flaška vodky denně? Jak je potom takovým lidem? A jak je jejich dětem?
Na základní škole byli jasně vidět, všichni jsme si jich všímali. Většinou neměli modřiny v obličeji, spíš na zádech, na nohou, aby to nebylo poznat. Ale měli dost zoufalé výrazy, kruhy pod očima, byli často mimo školu, prý nemocní. Byli často podráždění, jeden jakoby ustrašený, druhý víc agresivní. Kdo? Kluci, kteří doma zažívali domácí násilí.
Oukej, tak to nebude úplně nad skleničkou, ale spíš nad klávesnicí, ale rozhodně se budeme o skleničkách bavit, respektive o jejich obsahu. Čeká nás totiž další hromadný chat, tentokrát na téma ALKOHOL. A protože se blíží čas večírků, oslav a silvestrovských párty, bude toto téma vysoce aktuální a sejdeme se tedy už ve čtvrtek 19. prosince od 19 do 21 hodin.
Včera jsme zveřejnili první část rozhovoru s Petrou Wünschovou, zakladatelkou Centra LOCIKA, které pomáhá rodinám zasaženým domácím násilím. Bavili jsme se o tom, co je to domácí násilí, proč neexistuje nic jako "výchovné" fyzické tresty i jaké jsou důsledky neřešeného násilí v rodinách. A dnes tu máme druhou část rozhovoru...
„Jak se žije v dysfunkční rodině?“ To je název seriálu článků, ve kterých se teď na jdidoklubu.cz díváme na to, jak vypadá život dětí, které žijí v rodinách, kde něco „drhne.“ Jedním ze způsobů, jakým to může drhnout (a to dost nepříjemně), je když se doma napřáhne ruka. Proti dětem, proti mamince, proti tátovi… Prostě když rodinu zasáhne násilí. A právě pomoc rodinám zasaženým domácím násilím je posláním Centra LOCIKA, jehož ředitelku Petru Wünschovou jsme si pozvali na rozhovor.
Útěk je jednou z nejpřirozenějších reakcí na nějaké ohrožení. Utéct se dá před požárem, před rvačkou, před válkou, rozzuřeným psem… Dnes ale bude řeč o jiném útěku, který jako řešení svých problémů volí zhruba čtyři stovky dětí ročně – útěku z domova.
Pasťák, polepšovna, výchovňák… Těch lidových názvů pro zařízení, do kterého se dostávají děti s výchovnými problémy, je celá řada. Ale taky je celá řada mýtů a nepravd, které jsou kolem těchto zařízení opředeny, tak si v tom pojďme udělat jasno.
“Co by ještě chtěl?” “Může být rád, že si ho někdo vzal!” “Místo aby byl vděčnej, že ho vytáhli z děcáku, ještě jim dělá problémy…”
Již v pátek 27. 9. spouštíme revoluční novinku na našem webu - hromadný chat! Nenech si tuhle příležitost utéct a přijď si pokecat s pracovníky a ostatními návštěvníky webu na dané téma od 19 do 21 hodin! A o čem že si budeme psát? Dozvíš se uvnitř článku ;)
Veskrze krátce, vždyť dítě by zde nemělo strávit déle než dva měsíce. Ale i ty dva měsíce se někdy mohou zdát pekelně dlouhé… Co jsou diagnostické ústavy zač, k čemu jsou, co se tam děje a jak se tam mohou děti a mládež dostat? Čti dál a dozvíš se!
Vzpomínáte si na srpnovou soutěž o hejtování na internetu? Tak ta skončila, je vyhodnocená a my si můžeme představit vítěze!
Neboj, neměníme služby našeho virtuálního klubu, nemusíš se obávat žádných prasečinek nebo oplzlostí. To nás jen napadlo, že zprovozníme zbrusu novou fajnovku - skupinový chat! A o čem jiném se na prvním pokusném chatu bavit, než o tématu, které nás všechny zajímá? :)
„Jestli budeš zlobit, zavřou tě do děcáku!“ Slyšeli jste někdy tuhle výhružku? Ne? Když jsem byl ještě dítě školou povinné, slýchával jsem ji poměrně často. A děti kolem mě kolikrát ještě častěji. „Děcák“ byl synonymem pro vězení pro zlobivé děti. Že to tak není, to jsem zjistil až o dost později. Ovšem samotné děcáky, pasťáky, výchovňáky, diagnosťáky a další ústavy opravdu exitují. Pro koho jsou? A jak se tam dětem žije?
Podle výsledků výzkumu z roku 2018 má se sextingem nějakou zkušenost 35 % českých dětí! Každé děsáté détě na internet v roce 2018 umístilo nebo někomu poslalo svou "sexy" fotografii nebo video, na kterých jsou částečně nebo úplně nazí. Celá čtvrtina dětí a mladých lidí do 18 let se pak setkala během minulého roku s tím, že po nich někdo nahou fotku nebo intimní informace vyžadoval.
V rámci našeho putování po temných zákoutích a rizikách internetu jsme už viděli ledacos - vylákávání obětí a.k.a. kybergrooming je pěkné svinstvo, hejtování člověku taky zrovna nevylepší den, phishing dovede člověka jakbysmet potrápit, když si na něj nedá pozor… Ale co považuji za absolutní dno hrůz, se kterými se můžeme ve vodách internetu setkat, je naše dnešní téma - kyberšikana.
