Fanoušci žánru post-apo měli možnost v posledních několika měsících zažívat příběhy svých oblíbených knih/filmů na vlastní kůži – nouzový stav, masky, prázdné ulice, hromadění zásob (třeba v USA včetně zbraní), nevyzpytatelný a (alespoň v myslích lidí) všudypřítomný nepřítel… Teď se jim realita od známého scénáře ale výrazně odvrací. Pokud vím, postapokalyptické příběhy podobnou katastrofou začínají, následuje hromadné vymírání a vytrvá hrstka přeživších ve světě, který už nikdy nebude takový jako dřív. Namísto toho ale u nás přichází postupný návrat k normálnímu životu. Co se změnilo? A jaký scénář můžeme dál očekávat?
Jak jistě víš, Česko se od 12. března nachází v takzvaném nouzovém stavu. Ten byl nejdřív vyhlášen na jeden měsíc, později byl prodloužen až do konce dubna s tím, že je možné jeho další prodloužení, pokud si to situace ohledně šíření koronaviru bude vyžadovat. Nouzový stav se dotkl mnoha oblastí našeho života. Jedním z jeho dopadů je i omezení provozu některých sociálních služeb. Potřeby, kvůli kterým tyto služby fungují, bohužel existují stále…
Karanténa trvá a trvá a trvá. Svaly ochabují a ochabují a ochabují. Kila přibývají a přibývají a přibývají. Chuť něco dělat slábne a slábne… A dost! Návrat do normálního života možná potrvá ještě týdny a měsíce, ale abychom se do něj vůbec kdy vrátili, je potřeba začít teď! U sebe doma, přičemž klíčová slova jsou aktivita a pohyb. Pojď do toho s námi!
Ráno jsem z pračky vytáhl roušku, vyvařil ji a vyžehlil, zkontroloval baterku v telefonu a notebooku, do kapsy přihodil dezinfekční gel (který byl nedílnou součástí lékárničky i před epidemií, takže jsem kvůli němu nemusel rabovat lékárnu), nasadil a utěsnil roušku a vydal se do terénu psát dnešní článek s návodem, jak se nezbláznit v karanténě a jak se nezabít, když je rodina tak dlouho pohromadě…
Je toho plný internet, sociální sítě, televize… Zkrátka tomu není vyhnutí. SARS-CoV-2. Tahle sotva 100 nanometrů veliká kulička s výběžky připomínajícími sluneční erupci zachvátila svět. Proč je kolem toho takové haló, jaké nebezpečí hrozí, odkud se vzalo a co proti němu můžeme dělat? Přinášíme odpovědi na zásadní otázky o koronaviru tak, aby jim rozuměl každý z nás.
...tak jsou potrestáni, stejně jako když zlobíš Ty. Jenom oni to neodnesou opisováním školního řádu, nedostanou zaracha, nemusí klečet v koutě. Tresty pro dospělé jsou poněkud jiného a dlouhodobějšího charakteru a zasahují zpravidla celou rodinu, děti nevyjímaje. Jaké to je, být dítětem trestance?
Už dlouho si tu píšeme o různých prostředích, ve kterých děti mohou vyrůstat. Že pro dítě nejlepším prostředím je funkční rodina, kde jsou dva rodiče a děti, to asi není třeba zmiňovat. Už ale víme, že život si s našimi osudy dost pohrává a někdy nemáme to štěstí být v úplné rodině. Třeba proto, že někdy nevydrží partnerství rodičů a rodina se tak rozpadne. Znamená to, že je tím vše ztraceno? Zdaleka to tak být nemusí, ale život s jedním rodičem má svá specifika, o kterých je dobré vědět. Pojďme se na ně podívat!
Když se řekne OSPOD, řada z vás asi nebude mít nejmenší ponětí, co ta zkratka má znamenat. Mnohem známější je pojem “sociálka,” při které se asi někomu vybaví, že půjde o nějakou instituci, která se zabývá dětmi z problémových rodin. Ta představa je ale v mnohých případech dost nepřesná a plná různých mýtů a polopravd. Tak se na to pojďme podívat a udělat si jasno.
Už v řadě článků jsme se zabývali situacemi, kdy dítě nemá vlastní “normální” domov - buď je v dětském domově nebo třeba v “Klokánku,” diagnosťáku, výchovňáku, na azylu… A teď tu najednou máme situaci, kdy má dítě domovy hned dva! Říkáš si, že to je fajn? No, jak kdy. Řeč totiž nebude o majetných rodinách, které by měly svá letní sídla nebo venkovské haciendy, ale o dětech ve střídavé péči.
V první části článku jsme si psali, jak to u nás s rozvody vypadá, co všechno dítě v rodině, která se rozpadá, může prožívat. Popsali jsme si taky chyby rodičů, kterými mohou situaci svých dětí ještě zhoršit. Dnes se ale podíváme na tu světlejší stránku - dá se totiž i napomoci tomu, aby pro dítě rozvod rodičů nebyl traumatem. Dají se najít věci, kterými můžeme pomoci svým kamarádům, jejichž rodiče se rozhodli to zabalit. A v neposlední řadě se taky dají najít služby, kde najdeš pomoc a podporu v případě, že Ty sám/sama prožíváš doma těžké chvilky s rozchodem svých rodičů. Tak pojďme na to!
S námi dospělými je to těžké. Jednou se do někoho zamilujeme, vezmeme se nebo spolu začneme žít, máme spolu děti, ale pak najednou zjistíme, že už spolu být nedokážeme. A přichází hádky, rozchod, rozvod, další hádky a tahanice a s tím i spousta těžkých chvil pro naše děti. Dá se nějak zařídit, aby dítě rozvodem rodičů netrpělo?
...říká paní Kamila Mrkvicová, vedoucí Centra rodinné terapie Horizont, se kterou jsme dělali rozhovor o tom, jaké to je, když dítě vychovávají rodiče s duševním onemocněním. V první části rozhovoru jsme si povídali, co si vlastně máme pod pojmem duševní onemocnění představit, jaké problémy rodiny zasažené takovou nemocí řeší, nebo jak se mohou obrátit na Horizont, který se i na tyto rodiny zaměřuje. Dnes přinášíme další sadu otázek a pochopitelně hlavně odpovědí.
Když se řekne “psychické onemocnění,” člověk si často představí něco, co zná z filmů - šílence ve svěrací kazajce ve vypolstrované místnosti nějakého duševního sanatoria kdesi mimo civilizaci. Ale ono to takhle rozhodně ve většině případů nevypadá. Lidé s psychickým onemocněním žijí mezi námi, chodí s ostatními lidmi do práce, vychovávají děti… Jaké to je, když má dítě rodiče s psychickým onemocněním? Na to jsme se dnes zeptali paní Kamily Mrkvicové, která v Domě tří přání v Centru rodinné terapie Horizont pracuje s rodinami, které se s nějakou duševní nemocí potýkají.
Tahle krkolomná zkratka ZDVOP znamená Zařízení pro Děti Vyžadující Okamžitou Pomoc a představuje domy, do kterých se rozhodně nechceš dostat. Vůbec ne proto, že by to v nich bylo nějak hrozné, to může být spíš naopak, ale proto, že přijetí do ZDVOPu předchází nějaká dost nepříjemná nebo krutá situace. Pro jaké děti tato zařízení jsou a jak to tam funguje?
Jaké jsou možnosti, kde můžeš se svými rodiči bydlet? Když je někdo dost bohatý, může mít vlastní byt nebo dokonce dům. Pochopitelně ne každý si může dovolit takové bydlení za několik milionů koupit, tak bydlí v nájmu - (většinou) byt vlastní někdo jiný, komu nájemník platí peníze za to, že v jeho bytě může bydlet. A když někdo nemá ani na ten nájem? Skončí na ulici? Nebo na ubytovně? Děti v ústavu? V mnoha případech bohužel ano, ale když se poštěstí, je tu ještě jedno řešení - azylové domy. Jaké to v nich je?
Česká republika roku 2020 si na tom, co se financí týče, nestojí úplně špatně. Alespoň ve srovnání s většinou světa a snad všemi dobami v dějinách jsme na tom dost dobře. Přesto ne každý si může dovolit to, co by chtěl. A někteří si nemohou dovolit dokonce ani to, co potřebují. Jaké to je, žít v rodině pod hranicí chudoby?
Alkohol je v naší krajině vnímán vlastně celkem pozitivně. Pivo je vnímáno jako naše kulturní bohatství, víno je záležitostí noblesy a svátečních momentů, whisk(e)y, slivovice, rum, všemožné pálenky jsou v reklamách prezentovány jako téměř nezbytný doplněk pro párty, pro “drsné chlapy” a já nevím co všechno. Ale co když těch piv je každý večer deset? Vína každý den dva litry? Nebo pečlivě schovaná flaška vodky denně? Jak je potom takovým lidem? A jak je jejich dětem?
Na základní škole byli jasně vidět, všichni jsme si jich všímali. Většinou neměli modřiny v obličeji, spíš na zádech, na nohou, aby to nebylo poznat. Ale měli dost zoufalé výrazy, kruhy pod očima, byli často mimo školu, prý nemocní. Byli často podráždění, jeden jakoby ustrašený, druhý víc agresivní. Kdo? Kluci, kteří doma zažívali domácí násilí.
Oukej, tak to nebude úplně nad skleničkou, ale spíš nad klávesnicí, ale rozhodně se budeme o skleničkách bavit, respektive o jejich obsahu. Čeká nás totiž další hromadný chat, tentokrát na téma ALKOHOL. A protože se blíží čas večírků, oslav a silvestrovských párty, bude toto téma vysoce aktuální a sejdeme se tedy už ve čtvrtek 19. prosince od 19 do 21 hodin.
Včera jsme zveřejnili první část rozhovoru s Petrou Wünschovou, zakladatelkou Centra LOCIKA, které pomáhá rodinám zasaženým domácím násilím. Bavili jsme se o tom, co je to domácí násilí, proč neexistuje nic jako "výchovné" fyzické tresty i jaké jsou důsledky neřešeného násilí v rodinách. A dnes tu máme druhou část rozhovoru...