Česká asociace streetwork a společnost Bohemia Energy podpoří celkovou částkou 100 000 Kč pět projektů mladých lidí, kteří ve svém okolí chtějí něco změnit k lepšímu.
Se slovem autismus se asi každý z nás už setkal. A dokonce si většina z nás troufá tvrdit, že ví, co to je. Tak schválně, zkus si odpovědět na tyto otázky: Co je to autismus? Jak se chovají lidé s autismem? Kde se autismus bere? Jak se dá léčit? Můžeme se jím nakazit? Tak co, znáš odpovědi? Pokud ne, pokračuj ve čtení, protože právě na tyto otázky přinášíme odpovědi.
Příjem potravy je jednou ze základních fyziologických potřeb. Stejně, jako potřebujeme dýchat, vylučovat, hýbat se, nebo spát, potřebujeme také jíst. Protože jídlo je životně důležité, zachovalo se o něm také spousta citátů a přísloví – třeba že „Bez jídla a pití chladne láska“ (Terentius), nebo: „Jez dokud můžeš, protože nikdy nevíš, kdy budeš jíst příště.“ (indiánské přísloví). Pro většinu lidí je jídlo radost a potěšení. Ale ne pro všechny. Problém nastává, když příjem potravy pro nás představuje trápení a tohle trápení v podobě jídla roste do obřích rozměrů, až pohltí celý náš život…
Antidepresiva, neboli léky podávané pro potlačení či předcházení depresí, mají dost rozporuplnou pověst. Jedna skupina lidí v nich vidí neškodné malé pomocníčky, které je možné zobat při sebemenším vykolejení. Jiní je zase pokládají téměř za ďáblův nástroj, který ničí lidskou osobnost. Jak to však je s antidepresivy doopravdy?
V minulých článcích jsme se zabývali tématem deprese, co ji způsobuje, jak se projevuje, jak z ní ven… A řekli jsme si, že prvním krokem v léčbě deprese je psychoterapie. Ale co to je? Je to jako z filmu, že si lehneme na kožené lehátko a fousatý pán v bílém plášti z nás v hypnóze tahá rozumy? Nebo jak taková věc probíhá?
Slovo deprese se dnes stává běžnou součástí našeho slovníku a ztrácí svůj cejch podivnosti. O psychických problémech se dost mluví a stále víc jsou brány jako něco, s čím je dobré zajít k nějakému odborníkovi, za co není třeba se stydět. To je bezesporu dobrý trend - lidé si uvědomují, že nemusí být na své problémy sami a že pomoc existuje.
Znáš to. Máš blbou náladu, nechce se Ti vstávat, je Ti smutno, nic nemá smysl... Skoro by člověk řekl - máš depresi. Jenže není depka jako depka. Smutek můžeme mít, i když jsme zcela zdraví - jen nás prostě něco popadlo nebo reagujeme smutkem na nějakou špatnou událost nebo zprávu. Nemusíš se ale děsit, to je úplně normální. Jak poznat "depku" od deprese?
Tempo klasické výuky je rychlé a nároky na studenty jsou rok od roku větší, doučování se proto stává potřebným doplňkem běžného vzdělávacího systému. Seznam se s novou platformou Talentify.me, která nabízí pomoc s doučováním všem dětem napříč sociálními vrstvami. Jednoduše a nyní navíc online.
Asi žádná jiná onemocnění nejsou tak opředená mýty, jako ta, která se týkají našeho mozku. Je to jednoduché – bolest břicha nebo chřipku si dovede představit každý, ale to, že myšlení nebo prožívání funguje podle jiného schématu, to už jen tak někdo nedovede. A co teprve, když se ta porucha projevuje jen tak, že člověk vypadá jako „zlobivé dítě?“
Dospěli jsme už na konec doby covidové? Těžko říct, názory na to se dost různí a rozsoudí je s jistotou až časy budoucí. Nicméně s přesvědčením můžeme říct, že se nám trochu rozšiřují pohledy tak, že vnímáme i jiné věci, než celosvětová pandemie. A v tom pohledu bychom neměli ztratit z patrnosti staré povinnosti, ke kterým se musíme vrátit, i nové výzvy, před něž jsme byli postaveni. Které to jsou?
Fanoušci žánru post-apo měli možnost v posledních několika měsících zažívat příběhy svých oblíbených knih/filmů na vlastní kůži – nouzový stav, masky, prázdné ulice, hromadění zásob (třeba v USA včetně zbraní), nevyzpytatelný a (alespoň v myslích lidí) všudypřítomný nepřítel… Teď se jim realita od známého scénáře ale výrazně odvrací. Pokud vím, postapokalyptické příběhy podobnou katastrofou začínají, následuje hromadné vymírání a vytrvá hrstka přeživších ve světě, který už nikdy nebude takový jako dřív. Namísto toho ale u nás přichází postupný návrat k normálnímu životu. Co se změnilo? A jaký scénář můžeme dál očekávat?
Jak jistě víš, Česko se od 12. března nachází v takzvaném nouzovém stavu. Ten byl nejdřív vyhlášen na jeden měsíc, později byl prodloužen až do konce dubna s tím, že je možné jeho další prodloužení, pokud si to situace ohledně šíření koronaviru bude vyžadovat. Nouzový stav se dotkl mnoha oblastí našeho života. Jedním z jeho dopadů je i omezení provozu některých sociálních služeb. Potřeby, kvůli kterým tyto služby fungují, bohužel existují stále…
Karanténa trvá a trvá a trvá. Svaly ochabují a ochabují a ochabují. Kila přibývají a přibývají a přibývají. Chuť něco dělat slábne a slábne… A dost! Návrat do normálního života možná potrvá ještě týdny a měsíce, ale abychom se do něj vůbec kdy vrátili, je potřeba začít teď! U sebe doma, přičemž klíčová slova jsou aktivita a pohyb. Pojď do toho s námi!
Ráno jsem z pračky vytáhl roušku, vyvařil ji a vyžehlil, zkontroloval baterku v telefonu a notebooku, do kapsy přihodil dezinfekční gel (který byl nedílnou součástí lékárničky i před epidemií, takže jsem kvůli němu nemusel rabovat lékárnu), nasadil a utěsnil roušku a vydal se do terénu psát dnešní článek s návodem, jak se nezbláznit v karanténě a jak se nezabít, když je rodina tak dlouho pohromadě…
Je toho plný internet, sociální sítě, televize… Zkrátka tomu není vyhnutí. SARS-CoV-2. Tahle sotva 100 nanometrů veliká kulička s výběžky připomínajícími sluneční erupci zachvátila svět. Proč je kolem toho takové haló, jaké nebezpečí hrozí, odkud se vzalo a co proti němu můžeme dělat? Přinášíme odpovědi na zásadní otázky o koronaviru tak, aby jim rozuměl každý z nás.
...tak jsou potrestáni, stejně jako když zlobíš Ty. Jenom oni to neodnesou opisováním školního řádu, nedostanou zaracha, nemusí klečet v koutě. Tresty pro dospělé jsou poněkud jiného a dlouhodobějšího charakteru a zasahují zpravidla celou rodinu, děti nevyjímaje. Jaké to je, být dítětem trestance?
Už dlouho si tu píšeme o různých prostředích, ve kterých děti mohou vyrůstat. Že pro dítě nejlepším prostředím je funkční rodina, kde jsou dva rodiče a děti, to asi není třeba zmiňovat. Už ale víme, že život si s našimi osudy dost pohrává a někdy nemáme to štěstí být v úplné rodině. Třeba proto, že někdy nevydrží partnerství rodičů a rodina se tak rozpadne. Znamená to, že je tím vše ztraceno? Zdaleka to tak být nemusí, ale život s jedním rodičem má svá specifika, o kterých je dobré vědět. Pojďme se na ně podívat!
Když se řekne OSPOD, řada z vás asi nebude mít nejmenší ponětí, co ta zkratka má znamenat. Mnohem známější je pojem “sociálka,” při které se asi někomu vybaví, že půjde o nějakou instituci, která se zabývá dětmi z problémových rodin. Ta představa je ale v mnohých případech dost nepřesná a plná různých mýtů a polopravd. Tak se na to pojďme podívat a udělat si jasno.
Už v řadě článků jsme se zabývali situacemi, kdy dítě nemá vlastní “normální” domov - buď je v dětském domově nebo třeba v “Klokánku,” diagnosťáku, výchovňáku, na azylu… A teď tu najednou máme situaci, kdy má dítě domovy hned dva! Říkáš si, že to je fajn? No, jak kdy. Řeč totiž nebude o majetných rodinách, které by měly svá letní sídla nebo venkovské haciendy, ale o dětech ve střídavé péči.
V první části článku jsme si psali, jak to u nás s rozvody vypadá, co všechno dítě v rodině, která se rozpadá, může prožívat. Popsali jsme si taky chyby rodičů, kterými mohou situaci svých dětí ještě zhoršit. Dnes se ale podíváme na tu světlejší stránku - dá se totiž i napomoci tomu, aby pro dítě rozvod rodičů nebyl traumatem. Dají se najít věci, kterými můžeme pomoci svým kamarádům, jejichž rodiče se rozhodli to zabalit. A v neposlední řadě se taky dají najít služby, kde najdeš pomoc a podporu v případě, že Ty sám/sama prožíváš doma těžké chvilky s rozchodem svých rodičů. Tak pojďme na to!