Vánoční příběh z pohledu hostinského v Betlémě

Vánoční příběh z pohledu hostinského v Betlémě

Vánoční příběh už si asi slyšel. Ale přemýšlel jsi někdy o postavách, které jsou vněm zmíněn jel letmo? A co takový hostinský, který Josefa a Marii i s Ježíšem ubytoval ve chlývě?

*buch, buch, buch*

„Kdo to sem leze takhle pozdě večer?“… místní hostinský zrovna uklízel lokál po dlouhém dni, když někdo zaklepal na dveře. Odložil hadr, kterým dotíral jeden z posledních korbelů a vydal se ke dveřím.

*buch, buch, buch*

„Tady někdo hodně spěchá“… pomyslel si „ ale jestli si myslej, že je budu ještě obsluhovat, tak to sou teda na omylu, dnešek už mi bohatě stačil.“ S nepohostinnou myšlenkou v hlavě otevřel dveře a v záři lucerny spatřil obličej muže, jehož tajemné vzezření doplňovala hustá tma.

„Uctivá poklona“… spustil okamžitě ten neznámí venku „omlouvám se, že Vás ruším v tak pozdní hodinu. Nedělal bych to, kdybychom s ženou nebyly v největší nouzi“. Při těchto slovech ukázal za sebe. V temnotě noci byl znát obrys postavy, sedící na oslu. „putujeme už několik dní, s těží jsme dorazili sem do města, ženě se má co nevidět narodit dítě, museli jsme jít opatrně a tak jsme se plahočili velmi dlouho… prosím vás ze všech sil co nám ještě zbyly, nemáte místo k přespání?… noc je chladná a mohla by být pro ženu i dítě smrtelná“.

Hostinský chvíli mlčel… přeletěl pohledem obě postavy a jeho tvář zalil náznak lítosti. „ Já bych vám moc rád pomohl, ale… už není místo. Co císař Augustus nařídil to sčítání lidu, tak je v Betlémě plno pocestných. Opravdu bych vám rád pomohl, ale už teď mi hostinec praská ve švech, zkuste to jinde, třeba ještě budou mít místo“.

Na obličeji muže stojícího ve tmě se objevil letmý úsměv, jeho oči však prozrazovali zoufalství. Asi to nebylo poprvé za tento večer, co podobnou větu slyšel. Mlčky děkovně pokynul hlavou a odešel i s ženou do tmy usínajícího města.

Hostinský se za nimi ohlédl. Poté zavřel dveře a otočil se na patě.
„Sakra ženská“! Vyhrkl najednou, když před sebou spatřil svojí ženu, která tam tiše stála. „Chceš aby mě kleplo? Takhle mě děsit?!“
„Kdo to byl?“ Zeptala se nehledíc na hostinského trauma.

„Aaa… nějací lidi, co chtěli ubytovat.“ Odpověděl ve zkratce. Hostinského žena, Tabita, se však nenechala jen tak odradit. Následovala svého muže do ložnice a vyptávala se jej dál. Ten ji nakonec převyprávěl celý rozhovor.

Na odmítnutých zájemcích o pokoj, nebylo nic zvláštního. V betlémě není hostinců mnoho a tak se to stává běžně. Lidé jsou si schopni vymýšlet kdejaké pohádky a dobrodružství, aby hostinského přemluvili, zázračně najít ještě jeden pokoj. Na těchto návštěvnících však bylo něco zvláštního, co nedalo Tabitě klid. Stála v ložnici u okna a hleděla do tmy.

„Neměli jsme jim pomoct?“ Ptá se ustaraně. Hostinský ji však neodpověděl, možná se tím nechtěl zabývat, možná měl jen plnou hlavu šekelů, které zrovna přepočítával po dnešním výnosném dni.

„Jonáši…“ oslovila hostinského Tabita a čekala až zvedne pohled od jmění směrem k ní „ myslím, že bychom jim měli pomoc“ dodala. „A komu jako?“ zeptal se Jonáš nezúčastněným tónem, předstírajíc, že neví, o kom žena mluví. Tabita mu na oplátku věnovala ostrý pohled. Byla přesvědčená, že její manžel moc dobře ví, o kom mluví.

„A co mám jako dělat? Mám je vzít k nám do ložnice?“ Zeptal se vyčítavě a vrátil se pohledem k penězům. Moc dobře věděl, že je to nemožné. Vlastně… ho ale taky hryzalo svědomí, když si uvědomil, že venku ta žena možná zrovna rodí, a on si v pohodlí domova přepočítává šekely.

„Mohly by přespat dole“. Navrhla Tabita. „Hloupost… jestli lidi zjistí, že sem někoho nechal přespávat v krčmě, tak můžu rovnou zavřít“ odvětil a do toho si mrmlal další počty. Tabita sklopila zrak a otočila se zpátky k oknu. Možná má Jonáš pravdu, možná sem jen přecitlivělá… vždyť já bych nejraději i vola ubytovala v pokoji, i když mu bohatě stačí stáj… stáj… mohli by přespat ve stáji! S myšlenkou v hlavě se znovu otočila na hostinského a vyhrkla „A co stáj?! Ve stáji přece můžou přenocovat!“

Jonáš s povzdychem přivřel víčka. Tušil, že své vlastní svědomí jen tak nezadusí, zvláště pak, když má tak neodbytného zástupce, jakým je jeho žena. Zvedl se a šel pomalu k oknu. Tabita ho nespustila z očí a lačnila po jeho odpovědi. Chvíli hleděl ven a potom letmo zakroutil hlavou. „Už je moc velká tma.“ Snažil se přesvědčit spíše sám sebe. „kdo ví kde jsou… a třeba už jsou dávno ubytovaní jinde.“ Pronesl s nadějí, které sám nevěřil.

„Jonáši…“ pronesla Tabita klidně, přičemž položila ruku na jeho rameno, aby jej otočila k sobě. Když se jejich pohledy potkali, dodala mírně, avšak velmi naléhavě „musíš to zkusit“

Dveře hostince se otevřeli do noci a z nich nevyšel nikdo jiný, než sám hostinský. Rozhlédl se po okolí a vydal se směrem, kam viděl odcházet zoufalou dvojici. Nevěřil, že je najde. Vlastně ani nevěděl, jestli je chce najít. Někde v hloubi ale tušil, že dělá dobře. Mával lucernou ze strany na stranu, aby vyčaroval alespoň názkak naděje, že někoho uvidí. V tu chvíli něco upoutalo jeho pozornost. Nehleděl do temné uličky, ani do okna cizího domu. Jeho pohled směřoval k nebi. Bylo čisté, bez mráčku. Bylo obrovské a… přesto na dlani. Bylo… bylo včera jiné. Hostinského zrak upoutala výrazná hvězda, která se snášela prakticky nad ním. Vsadil by půl hospody, že ještě včera nic takového na obloze nebylo. No což, koneckonců, je to krčmář a né astrolog. Srovnal si myšlenky, sklopil hlavu a… otevřel oči dokořán. Nebyl si jistý jestli má mžitky… nebo před sebou vidí osla!

A skutečně. Byl to osel. Přivázaný ke stromu a pod ním se choulely dvě osoby. Tak nenašli ubytování, pomyslel si. Polkl nervozitu a přiblížil se ke dvojici. Když jim sdělil svou nabídku apartmánu ve stáji, byl překvapený jejich vděčnou reakcí. „Já to věděla, Bůh se o nás postaral!“ pronesla žena na svého partnera.
To hospodského trochu urazilo. Jakej Bůh? Snad já sem se postaral, pomyslel si. Jako správný Izraelita ale samozřejmě v Boha věřil a tak se trochu srovnal. Nakonec… měl z toho docela radost, že jim může pomoci v nouzi a taky si tak trochu myslel na to, že to bude moct povědět chlapům v Synagoze, jak se to hezky postaral o strádajícího pocestného.

Společně tedy vyrazili ke stáji. Po cestě si nepovídali. Jonáš byl rád. Za dnešek už slyšel dost povídaček od zákazníků, a byl vděčný, že jej tihle nebombardují stejně tak. Když přišli na dohled od stáje, tak se zarazil. Ve stáji se svítí? Proč se tam svítí? To jako Tabita už chystá přistýlku? A jak věděla, že je najdu? To jako kdybych je nenašel, tak zbytečně budila zvěř?

Když pak vešli do stáje, věnoval manželce podezřelí pohled. Ta se však na něj jenom vlídně usmála a začala se věnovat pocestným. Ukázala jim stáj i místa, kde budou moci nocovat. Nachystala jim také nějaké tkaniny a vodu, kdyby se náhodou děťátko narodilo už dnes v noci. Upozornila je také, že když budou chtít pomoci, tak musejí přijít, protože volání ze stodoly, až do ložnice slyšet nepůjde. Muž, jménem Josef, jak se Tabitě představil, ji však ujistil, že pro ně udělali víc, než žádali a že je už určitě nebudou obtěžovat. Tabita se však nenechala a vyzvídala, odkud vlastně přišli.

V tu chvíli se hospodský napřímil a hrdě pronesl „No… vidím, že už mě tady nepotřebujete, takže já se odporoučím… dnes jsem měl dlouhý den a zítra mě čeká ještě delší. Omluvte mě tedy“

„Mnohokrát děkujeme…“ pronesla směrem k Jonášovi, těhotná žena, jménem Marie.

Hostinský došel k posteli spokojeně do ní padl. Nikdy neměl problém s usínáním a ani dnešek nebyl výjimkou. Ostatně, nakonec byl rád, že těm ubohým pocestným pomohl. A ačkoliv se o něm už žádné příběhy nevyprávějí, stal se součástí mnohem většího příběhu, než by kdy tušil.

A tak je to i s námi. Někdy toužíme po velkých činech, přičemž i malé skutky dobra, mohou být součástí cesty, která změní svět. A popravdě. Vánoční příběh změnil svět od základů.



Dotazník není zadán


Napište svůj názor

Psát reakce smí pouze registrovaní uživatelé. Pokud jste zaregistrováni musíte se přihlásit.

Nařízení EU o ochraně osobních údajů

Tato webová aplikace Sonic.cgi splňuje požadavky pro GDPR. Aktuální informace naleznete zde.