Přijít za druhým a nabídnout mu naši omluvu je často pro nás velmi nepříjemná záležitost. Proč tomu tak je?
PŘIZNÁNÍ VLASTNÍ CHYBY
Omluvit se znamená mimo jiné přiznání, že naše chování/činění nebylo správné a byli jsme takříkajíc mimo. Připustit sám/sama sobě, že ne vždy máme pravdu nebo že se nechováme správně, vyžaduje jistou dávku pokory a potlačení ega. Přirozeně tíhneme k tomu být těmi, kteří jsou v právu, a proto dobrovolné uznání, že v něm tentokrát nejsme, je tak skličující a nepříjemné.
PŘEKONÁNÍ PÝCHY
S potlačením ega jde ruku v ruce překonání naší pýchy, která nám přece říká, že jednáme podle svého úsudku, který musí být nejlepší, a omlouvání se představuje „ponížení se“ před druhým. Právě domnělé ponížení se je zde klíčové, stejně tak jako bolestivé.
OTEVŘENOST A ZRANITELNOST
Je to jako bychom v momentě omluvy odkryli naši slabinu a druhému dali do ruky nůž s návodem, kam přesně mířit. Postavit se tedy takto před někoho v nás vyvolává pocit velké zranitelnosti, což jde přímo proti přirozenému nastavení mysli.
Všechny tři zmíněné důvody jsou jistě nepříjemným stavem, ale pro urovnání věcí a sporů stavem nezbytným. Takovýto proces je zároveň šancí pro obrovský osobní růst a pro uzdravení vztahů s okolím. A jak to máš Ty? Dokážeš snadno přiznat omyl, nebo také zápasíš sám se sebou?