V rámci našeho putování po temných zákoutích a rizikách internetu jsme už viděli ledacos - vylákávání obětí a.k.a. kybergrooming je pěkné svinstvo, hejtování člověku taky zrovna nevylepší den, phishing dovede člověka jakbysmet potrápit, když si na něj nedá pozor… Ale co považuji za absolutní dno hrůz, se kterými se můžeme ve vodách internetu setkat, je naše dnešní téma - kyberšikana.
O šikaně už jsme napsali poměrně dost, to však vůbec neznamená, že by téma bylo vyčerpáno, naopak! Šikanu vnímáme jako palčivý problém, ať už je to posmívání, ponižování a pomluvy, nebo dokonce násilí a vyhrožování. Šikanovaný člověk zažívá velkou beznaděj a neví, jak z toho ven. Proto pokračujeme v našem seriálu a tentokrát se zaměříme na to, jak šikaně předcházet a jak se s ní vypořádat.
Ve škole, na kroužcích, ve sportovních a dalších zájmových oddílech – všude, kde se lidi pravidelně potkávají a mají mezi sebou vztahy, mluvíme o kolektivu. Tohle potkávání může být radostné, naplňující, může nám dávat pocit jistoty, bezpečí a sounáležitosti. Může to být místo, kam patříme a kde společně s ostatními prožíváme vzestupy i pády, smějeme se i se podržíme, když je nám špatně. Někdy to ale může být i jinak. Kolektiv může být zlomyslný, vztahy vypočítavé, místo radosti cítíme obavy, strach z toho, co na nás kdo zkusí a vytáhne. Co je mezi dětmi a mladými lidmi „normální“, když hranice mezi tím, co je ok, a co už je přes čáru, může být dost tenká?
Nedávno jsem byl svědkem jedné výmluvné situace. Skupinka čtyř kluků táhla jednoho spolužáka za svým na první pohled kápem se slovy: „Hej kámo, tak ti ho vedem!“ To mi nedalo a musel jsem se zeptat, jestli jim přijde v pohodě někoho takhle „vést“ div ne spoutaného. Všichni odpověděli větou, která je v nadpisu tohoto článku, a ten vedený s docela uvěřitelným úsměvem přitakal, že tomu tak je. Snad ano. Ale sáhněme si do svědomí, jestli jsme se někdy neúčastnili takové hry, která by už hrou tak úplně nebyla…
Na jdidoklubu.cz se teď bavíme o šikaně, jenže – co to ta šikana vlastně je? I odborníci se totiž shodují na tom, že rozeznat šikanu je někdy dost těžké! Mezi dětmi a dospívajícími bývá mnoho konfliktů, hádek i bitek, jak tedy máme vědět, kdy už to šikana je a kdy ne?
První měsíc školy je za námi, druhý v půlce a my pro vás na jdidoklubu.cz připravili nové téma – téma, o kterém se na jednu stranu hodně mluví, na stranu druhou bývá často mezi lidmi skryté. A když se provalí, stává se, že ani dospělí moc neví, jak situaci správně řešit. Řeč bude o šikaně, fenoménu, který je podle průzkumů na českých školách bohužel úplně všední.
Díky dvěma „slabým kusům“ – neatraktivnímu, předčasně vyspělému „vědci“ a totálnímu looserovi – jsem možná přežila svá školní léta v pohodě. Mohla jsem to totiž klidně být já, kdo byl „divný“ a „zasloužil si to“. Dneska už můžu věc nazvat pravým jménem. I u nás na škole (přestože se jednalo o školu výběrovou) byla. ŠIKANA.
Slyšela o tom ve škole. Rodiče ji strašili různými nebezpečími. "To znám!" myslela si. Viděla to v televizi. "Ta je ale blbá!" říkala si o holce, které se to stalo, "To bych nikdy neudělala." Věděla, že je to nebezpečné. A pak přesně "to" udělala. A co ty? Budeš chytřejší?
Stále více dětí a mladých lidí (ale i dospělých) je ochotných sdílet své intimní fotografie či videa na internetu, nebo je posílat mobilem. Je to vzrušující, je to zábavné. Je to vytržení z nudy všedního dne. A to i přesto, že všude slýcháme o tom, jak je to nebezpečné, a že „se to nemá“ dělat. O to víc je to lákavé. Nechceme dělat bu bu bu, když se vyfotíš hambatý, znásilní tě a umřeš! V dalším článku o sextingu chceme informovat o tom, na co si dát pozor.
Máme rádi fotky a videa. Rádi je vytváříme, rádi si je prohlížíme, ještě raději je sdílíme. Jsme zvědaví, co jim řeknou ostatní. Budou se líbit? Chceme se líbit. Chceme zaujmout. A někdy chceme i šokovat, vyniknout. A tak občas zapomínáme, že internet je veřejný prostor, přístupný všem lidem na celém světě, a že všichni rozhodně nejsou hodní a nemyslí to s námi jen dobře. A neuvědomujeme si, že co dáš jednou na internet, to už odsud nedostaneš...
Když dostane někdo ránu na bradu, je mu jasné, že se stal účastníkem nějakého agresivního konfliktu. Ale druhů šikany je mnohem víc, než jen rána pěstí. A ne každý je dovede správně vyhodnotit. Ani svědek, často ani obět a dokonce ani agresor.
Největší výzkum rizikového chování českých dětí na internetu (více jak 21 000 zúčastněných) ukazuje, že školáci a studenti se nejčastěji setkávají s verbálními útoky (33 %), obtěžováním za pomoci prozvánění (24 %) a vyhrožováním či zastrašováním (17 %).
Obětí kyberšikany se stalo 56,5 procenta českých teenagerů. Výzkum se uskutečnil na konci loňského roku a zapojilo se do něj 10.830 respondentů ve věku od 11 do 17 let.
