Když v horách zasahuje vrtulník. Exkluzivní rozhovor s týpkem, co se zřítil v Tatrách.

Ondra, známý též jako Králík, je člověk, který se umí náhle přepnout z modu „kancelářské krysy“ do dobrodruha šlapajícího na kole jen tak, s batohem, přes Pákistán do Indie. Jeho nedávná cesta ale nebyla žádná exotika – na podzim si s kamarády udělal výlet do slovenských Tater. Bylo to na samém konci sezóny, těsně před uzávěrkou turistických cest a podobné výlety už Ondra absolvoval mnohokrát. Nešlo o žádný extrém, a tak nikdo nečekal, že by se zrovna tady mohlo něco stát. Protože ale neštěstí nechodí po horách, ale po lidech, stalo se, že Králík uklouzl. Takové uklouznutí v horách může mít fatální následky. Čti dál, co se vlastně stalo a jak to s Králíkem dopadlo.

Králíku, nejsi úplně typický turista. Kde všude už jsi byl?

Byl jsem v Bulharsku, v Indii, jednu cestu jsme jeli po zemi z Prahy až do Indie stopem, pak jsme letěli do Thajska a na kole jsme jeli skrz jihovýchodní Asii až do Singapuru. Potom jsme letěli do Austrálie a pak jsem se vracel na kole z Istanbulu do Prahy. No, potom jsme byli s kámošem Turbem znova v té Indii (Grand Trunk road cinema projektu se budeme věnovat někdy přístě, pozn. red.) a různě jsem na kole prokočoval Evropu, od Francie po Ukrajinu. Ale to je něco jiného, protože to jsi furt nohama na zemi. Jedeš z města do města, v Evropě není žádná moc divočina… V té Indii, no, nevěděl jsem, co od toho mám čekat, ale člověk zjistí, že to je všude stejné, prostě všude tam žijou lidi, všude jsou tam vesnice, krámy, koupíš si jídlo a všechno.

Když jsme tam byli minule, podmínky byly ještě horší, než tentokrát. Bylo to fakt o dr*ku.

A pak si vyrazíš tady k sousedům na Slovensko do Tater a stane se průšvih…

Já tam jezdím každoročně, byl jsem tam minimálně popáté. Vždycky tam jezdím s kámošem Kamilem, co jsem s ním byl poprvé v Indii a s dalšími lidmi, teď nás bylo dohromady pět.

Počasí v horách je proměnlivé. Dole byla mlha.

Byli jsme na místě, kde je hraniční přechod do Polska – Tatranská Javorina – a jde se takovou dolinou na jih, musíš přelézt ten nejvyšší hřeben Tater a pak sestoupíš na jižní stranu. Turistické trasy tě v Tatrách vedou přes ta nejvyšší sedla, což je nad dva tisíce metrů. My tam vždycky jezdíme na konci října, protože je svátek, jedeme třeba na čtyři dny – a to už tam většinou bývá trochu sníh, který třeba napadne dřív, pak je teplo, takže on trochu roztaje…

Takže to přemrzne…

Přesně tak, přemrzne to, jižní strany roztají, ale na těch severních stranách se to drží. A musím říct, že už když jsme tam byli minule, tak podmínky byly ještě horší, než tentokrát. Bylo to fakt o dr*ku. Tam kdybychom spadli, tak jsme mrtví.

Tak jste si řekli: „Příště si vezmeme mačky!“

My nejsme žádní horolezci a ani nikdy neplánujeme nějaké brutální trasy, kde by byla nutná extrémní výbava. Mačky si ale většinou bereme, i lano jsme někdy měli, ono počasí v horách je zrádné.

Šli jsme po normální značené turistické trase, která se zavírá 1. listopadu.  A my tam byli 27. října. Na webu slovenské horské služby psali, že ve vyšších polohách je sníh, ať to lidi nepodceňují. Měli jsme mačky, já si nemyslím, že jsme to podcenili. Už jsme věděli, co nás tam čeká, šli jsme od rána, čas jsme měli, ale… prostě jsme měli „štěstí“. (smích)

Popiš čtenářům trochu ten den, jaké jste měli podmínky?

Svou roli mohla hrát únava. Jeli jsme přes noc vlakem, pak autobusem na ten polský přechod. Šli jsme třeba od sedmi od rána, furt do kopce s báglem, v podstatě jsme ani nejedli… ani jsme tedy, na druhou stranu, moc cestou nekonzumovali žádné panáky, jako že jsme nějaké placatky s sebou vezli, nicméně, po nějakých sedmi hodinách chůze už pak člověk cítí, že je trošku unavený, trochu se klepou nohy… a ještě bylo hnusně, mlha, že nebylo nic vidět.  Chůzí do kopce se ale zahřeješ, šli jsme tedy v podstatě jenom v triku, v mikině. Když jsem spadl, neměl jsem na sobě ani čepici, rukavice, nic.

Šlo o běžný výšlap po turistické značce

Úplně nahoře, pod sedlem, na které jsme šli, začal být sníh – takový ten namrzlý, tvrdý. Byla tam zima, mrzlo. Začaly takové ostré skály, které vrhají neustálý stín – přestože bylo tři odpoledne, tam už to vypadalo, že se za chvíli bude stmívat. Viděli jsme, že nahoře normálně svítí sluníčko, modré nebe, ale dole bylo hnusně.

Vzali jsme si mačky a šlapali nahoru, sněhu nebylo moc, třeba 30 cenťáků, ale byl zledovatělý. Krajina už vypadala jako kamenné pole, pod sněhem byly vidět jenom ty velké kameny. Než dupat na namrzlé kameny, je lepší jít furt po tom sněhu – když máš mačky, tak se ti to krásně zakusuje a jde se ti po tom dobře.

Tam se naše skupina rozdělila, každý šel cestou, která mu přišla nejlepší. Docela už to byl místy velký krpál, tu a tam byly i řetězy, cesta teď byla úplně pod sněhem. Přede mnou byl takový prudký kousek. Vydupal jsem nahoru a pak jsem udělal jeden krok a tam mi to ujelo. No, a pak už jsem frčel.

 

Nechal jsem se padat

Jak, frčel?

Na některá místa sluníčko nezasvitne po celý den.

Jel jsem kousek po tom ledu, než začaly kameny a to byla v podstatě jediná chvíle, kdy jsem ještě měl trochu čas přemýšlet. Řekl jsem si: Tak to je v hajzlu, teď to jede, musím něco dělat… no a pak už mě vzal kámen, náraz mě vyhodil, už jsem prostě padal ze skály. Jedeš rychle, když tě to nadhodí, tak kus letíš, pak spadneš, nabíráš rychlost, motáš se, vůbec nevíš, kde je nahoře, kde je dole… Takhle jsem padal, nevím… pak jsem se zastavil dole.

Kolik metrů jsi spadl?

Měřil jsem to na mapě, tam to říkalo cca 80 metrů… Nevím, řádově desítky metrů. Hlavně tě to furt nadhazuje, strašně to zrychluje, protože jedeš po hodně zmrzlým, zarazit do toho ruce – to vůbec nešlo.

Ondra spadl z místa, kde začínají skály, až dolů k jezeru.Já jsem navíc neměl vyloženě mačky, ale takové nesmeky, které se natahují na botu. Klasické mačky mají zobáky i dopředu, ale tohle má jenom zespoda. Takže já jsem se nemohl zaseknout ani tou mačkou. To byla samozřejmě asi chyba, že jsem neměl pořádné mačky.

Jenže stejně, v momentě, kdy ti to ujede a ty třeba jsi na boku, máš na zádech batoh… člověk není tak rychlý a schopný se hned otočit.

To muselo chvíli trvat, než jsi sjel dolů, je v takové situaci čas o něčem přemýšlet, nebo prostě jenom jedeš?

Hele, to vůbec nevíš, ujely mi nohy, pak jsem sebou prásknul, pak jen tu-du-du-du – černý-bílý – tu-du-du-du… pak jsem se zastavil. Padneš dolů během několika sekund. Přemýšlet? Vůbec, jenom chvilku, úplně na začátku. Jak to s tebou furt mlátí a furt se tam nějak točíš, vůbec nemáš čas tam cokoliv vymýšlet. Prostě čekáš. Nechal jsem se padat.

 Bál ses?

Na to vůbec nemáš čas, to prostě jen padáš, co máš dělat – to ti nepomůže, když se bojíš.

A co se dělo potom?

Uklouznutí si vybralo svou daň. Byl jsem celou dobu při vědomí, celou cestu i dole, když jsem tam dojel. Co člověk udělá první, potřeboval jsem zjistit škody. Viděl jsem, že mám potlučené a poškrábané klouby rukou, z toho mi crčela krev, hlavu jsem měl rozsekanou, tam jsem si sahal, tak jsem viděl, že krvácím na hlavě. A měl jsem zlomenou ruku, což jsem také viděl, to poznáš. Nohama jsem hýbal, ale strašně mě bolela záda.

Říkal jsem si, kde mám telefon, ale ten odjel někam na jezero. Chtěl jsem si tam tedy sednout na kámen, abych se podíval, co mi je, ale jak jsem měl otřes mozku, tak se mi hned zatočila strašně hlava, tak jsem si lehl a pak jsem už v podstatě jenom čekal.

Jeden z kámošů tam za mnou doběhl. Koukl na mě, na hlavě viděl lebku… Mezitím nějak došli ostatní.

Měli jste s sebou nějakou lékárničku?

Před Fatrou klekni, před Tatrami smekni.Jo, to jsme měli, byli jsme v tomhle směru vybavení. Ono když by bylo nejhůř, tak prostě roztrhneš triko a zaimprovizuješ. Ale určitě je dobré počítat s tím, že se něco může stát, mít nějaký základ, obinadla, obvazy, náplasti – ty jsou užitečné. To se prostě hodí.

Ta hlava, ta byla asi hodně rozsekaná. Já jsem to tedy neviděl. Sice jsem si nepřipadal, že bych umíral, ale potlučený jsem byl docela fest. Dolů bych těžko došel. I kvůli tomu, že jsme vylezli kus po tom ledu. Kámoši sami měli docela problém to sejít zpátky. Byly třeba čtyři odpoledne, šli jsme od sedmi, takže skoro deset hodin jdeš, dolů je to makačka, nohy se ti klepou. Navíc si museli mezi sebe rozdělit můj batoh, protože ten mi nevzali do vrtulníku, že to nejde. Zkrátka, nemusíš být ani potlučený a máš co dělat, jsi vyčerpaný, fyzicky. A také, když jdeš po tom ledu a víš, co se tam někomu stalo, to asi na odvaze moc nepřidá.

Nebyl signál. Nezavoláš na horskou službu, když nemáš signál.

Kamarád šel volat vrtulník. Jenže tam nebyl signál, musel běžet o kus dál. Nezavoláš na horskou službu, když nemáš signál. Nakonec se dovolal do Polska na mezinárodní tísňovou linku 112 a hrozně dlouho to trvalo, než se s nimi domluvil, kde to vlastně jsme. Pak ho přepojili na 112 na Slovensku a rovnou poslali vrtulník. A ptali se ho, jaké je tam počasí, protože kdyby bylo hnusně, tak mu řeknou, že neletí. Oni by neviděli, kde mají přistát. To je na pilotovi toho vrtulníku, jestli vzlétne, nebo ne. Naštěstí nahoře svítilo sluníčko, bylo normálně modré nebe. Vrtulník vzlétl nad mraky a tam bylo krásně vidět. Mohli přistát.

Nahoře bylo krásné počasíA co kdyby bylo špatné počasí i nahoře, co by se dělo pak?

Kdyby neletěli? Záchranáři by šli po zemi.

To by asi docela trvalo…

Jenom než přiletěl vrtulník, tak to trvalo tři čtvrtě hodiny.  Je to pár kiláků, ale než se kamarád dovolal a než to všechno vykomunikoval…  Navíc to bylo celkově složité. Oni to ti letečtí záchranáři nemají tak jednoduché. Na místě vrtulník nepřistál, nebylo tam místo, takže se spustil jen záchranář, vrtulník letěl někam dál, kde mohl přistát, tam si ještě nějak upravili prostor, aby tam potom mohli přistát i se mnou, mě mezitím naložili do nosítek, já jsem pak letěl pod tím vrtulníkem. Potom mě spustili, položili, zase přistál vrtulník, a přeložili mě dovnitř. Prostě docela složitá akce.

Vrtulník transportoval zraněného do nemocniceByla mi strašná zima, měl jsem jenom tu mikinu, zpocenou z výstupu nahoru, sice jsem ležel na nějaké karimatce, ale byl jsem už poměrně modrý, když mě nakládali a i během té cesty. Ještě jak jsi v tom šoku… Zafixovali mi ruku, zavázali hlavu… nejhorší byla ta zima, nakonec. Bohužel jsem dlouho ležel na zemi a nebyl pořádně odizolovaný zespoda. Oni se totiž se mnou báli hýbat, protože nevěděli, co mi je. Mě hrozně bolela ta záda, měl jsem urvané výběžky obratlů a celkově jsem to měl hodně naražené…

Hrozná zima mi byla ještě dlouho potom, co vrtulník přistál, i když dole normálně svítilo sluníčko. Odvezli mě sanitkou do nemocnice, a furt mi byla strašná kosa, pak do přijímací haly, kde mně rozstříhali oblečení, aby zjistili co všechno mi je. Zašili mi hlavu, odvezli mě na „cétéčko“ se zády, zrentgenovali mě.  Zpětně jsem zjistil, že jsem měl zlomenou i druhou ruku, na což v té nemocnici nepřišli. To ale naštěstí srostlo samo dobře.

Zlepšuje se to, ale pomalu

Na Slovensku jsem byl v nemocnici šest dnů, pak mě kámoš přivezl autem do Prahy. Bylo mi blbě, měl jsem horečky, nemohl jsem se ani v posteli otočit.

Druhý den jsem šel normálně u nás na pohotovost, že jsem se vrátil ze Slovenska, vyšetřili mě a objednali u traumatologa na operaci za týden. Pak jsem si poležel ještě v nemocni po té operaci asi dva dny, to je docela rychlovka. To už mi sundali sádru a od té operace jsem byl bez sádry. Ale bylo to oteklé a nemohl jsem s tím nic dělat. To bylo začátkem listopadu.

Od té doby se stále léčíš…

Musím říct, že se to stále zlepšuje. Ale ta pravá ruka, jak je to tříštivá zlomenina, tak se bude strašně dlouho hojit. Třeba 6 měsíců… Ale paradoxně, tohle je už tak nějak lepší, ale ta záda pořád… mám tam úplně divnou bouli, jako kdyby se mi to maso úplně odtrhlo, doteďka v tom nemám cit, tam je to prostě divný, nepříjemný.

Takže se to zlepšuje, ale velmi pomalu. Měsíc a půl jsem byl na neschopence. Bylo mi fakt blbě, nemohl jsem nic dělat…

Hory chtějí spát

Když se zpětně podíváš na to, co se ti stalo, myslíš, že jste udělali nějakou chybu, že tomu šlo předejít?

Nelézt tam. Ale podívej, to, co my jsme lezli nahoru, jsme viděli i lidi lézt dolů, a pak když se kamarádi vraceli, potkali další lidi, kteří šli zase nahoru. Takže my jsme tam nebyli zdaleka jediní. Lidí tam bylo, řekl bych, až nadprůměrně, na tu dobu. A to tam šli i s mnohem horšími botami, potkali jsme třeba nějaké Poláky – oni jsou v tom neohrožený, oni jdou jenom v nějakých teniskách, přitom je to tam namrzlé…

Neohrožení… Nebo hloupí!

Ale to už jsme tam viděli x-krát!

Já si třeba o sobě nemyslím, že bych byl nějak neopatrný, já si myslím, že jsem dost opatrný. Koukal jsem, kam šlapu…

Takže to byla smůla?

Jako… tak to mělo být, tak to tak bylo. Nemyslím, že bychom podceňovali hory. Jedeš tam s tím, že to jsou vysoké hory a mohou nastat nebezpečné situace. Asi tě nenapadne, že by ses tam mohla zabít, ale jako lidi se tam zabíjejí a docela dost. Pár lidí se tam každoročně zabije. Vždycky.

Hory jsou nejen krásné, ale také nebezpečné. Je dobré na to pamatovat.Týden či dva po mně tam, o kus jinde, spadl nějaký jiný Čech a ten se tam zabil.

Hele, teď už to také vidím jinak, než kdysi. Mladý člověk všechno vidí dost neohroženě, nebo spíš si asi neuvědomuje možná nebezpečí. Jednou to tam bylo opravdu o dr*ku, lezli jsme po ledu dolů… Jako příště si možná vzít cepín.

Asi tam ale příští zimu nepojedu, i když bych třeba rád. Ne na stejné místo, nebo třeba dřív... Ten podzim už je fakt hrozně vratký, někdy je to dobré, ale lehce se tam může něco zvrhnout a je to v háji.

Na hory jsi tedy nezanevřel, ale máš respekt.

Lidi umírají na ulicích, na kole, všude. Holt, nějaké riziko tady je a podle mě to nepůjde eliminovat, to by lidi museli sedět na zadku doma a taky by umírali – doma na zadku.

Ale tu zimu bych si už nevybral jako ideální období pro návštěvu takhle vysokých hor. Ve Vysokých Tatrách se chodníky otevírají až 15. června. Vysoké hory jsou podle mně fajn v létě. Ale třeba Velká Fatra, ta není tak vysoká (nejvyšší hora Velké Fatry Ostredok má 1595 m. pozn. red.) To jsou takové zelené kopečky. Tam to může být pěkné zjara, třeba v květnu.

No, takže ta zima… prostě si myslím, že hory chtějí spát!

Králíku, díky moc za rozhovor, za to, že jsi tuhle zkušenost sdílel. Přeju ti brzké uzdravení a ať Tě na dalších cestách provází štěstí.

Veškeré fotografie pochází z archivu Ondry a byly uveřejněny s jeho svolením.

Související články:

Užij si zimní radovánky bez trvalých následků: vše o omrzlinách.

Romantika v bílé stopě

Vybíráme prkno

Sjezdovka není demolition derby aneb Jak se chovat na horách

 


Dotazník není zadán


Napište svůj názor

Psát reakce smí pouze registrovaní uživatelé. Pokud jste zaregistrováni musíte se přihlásit.

Nařízení EU o ochraně osobních údajů

Tato webová aplikace Sonic.cgi splňuje požadavky pro GDPR. Aktuální informace naleznete zde.