Romantika v bílé stopě

Romantika v bílé stopě

Letošní zima, nebo alespoň první měsíc nového roku, je v porovnání s několika předchozími specifická v tom, že teplota jen málokdy a málokde vyleze z modrých do červených hodnot. Zároveň je poměrně velká část povrchu dlouhodobě zahalena sněhovou pokrývkou, takže se se zimními radovánkami nemusíme soustředit do výše položených lyžařských středisek. Jenže co dělat na sice zasněžené, ale placce? No jasně, vyrazit na běžky!

Z praxe mám takovou zkušenost, že běžky nemají mezi mladšími ročníky moc sympatizantů. Vlastně většinou se na mě lidi na klubu dívají jako na blázna, když o běhání na lyžích mluvím jako o super činnosti. Není to tak, nejsem blázen (aspoň ne diagnostikovaný), je to jen tím, že jsem v dětství potkal člověka, který mě na běžkách naučil jezdit a o ně se starat. A teď bych tuto zkušenost chtěl zase předat dál J

„S běžkama na mě nechoďte, nerad chodím pěšky, natož pak ještě ve sněhu!“

Běžkování je spojováno s něčím namáhavým, upachtěným, fyzicky náročným a nezajímavým. Ale kdyby to tak bylo, proč by vůbec někdo na běžkách jezdil? Že by to byl sport pro masochisty? To určitě ne. Vždyť jakákoliv pomůcka, na které se dá jezdit, prvotně vznikla proto, aby pohyb nějak ulehčila a zrychlila – ať už jde o kolo, brusle nebo pochopitelně i běžky – byly vytvořeny proto, aby byl pohyb na sněhu rychlejší, pohodlnější a ladnější. To, že má spousta lidí opačnou zkušenost, je dáno jenom tím, že je někdo nutil běžkovat, aniž by jim vysvětlil, jak na to a jak se o lyže starat, aby dobře jezdily. Vzpomínám si, že na základce nás tělocvikářka nutila při každé příležitosti běhat na lyžích ovály kolem hřiště – vyfasovali jsme nenamazané staré artisky, nepadnoucí boty a povětšinou krátké hůlky, takže to vypadalo spíš jako běhání s podivnou zátěží než jako sport. Přitom by stačilo tak málo…

Tak jako u téměř každého sportu, i tady je důležité vybrat si správné vybavení podle toho, co a jak s ním chceme dělat. Pro nás laiky nebude tak podstatné, zda hodláme jezdit klasiku nebo volný styl a vybereme si takové lyže, které nám umožní obojí. A protože nejspíš nemáme sportovní ambice, budou nám stačit běžky turistické, což je zdaleka nejrozšířenější typ (pak jsou ještě běžky na klasiku, na bruslení, backcountry nebo combi) a seženeme je v každém obchodě se sportovními pomůckami, ale klidně i v některých hypermarketech. Sám mám už patnáct let běžky z výprodeje v hypermarketu a nenarazil jsem u nich na nic, co by jízdu nějak limitovalo. Jasně, nejsou nijak krásné, ve srovnání s profi lyžemi jsou trochu pomalejší a těžkopádnější, ale zase jsem se i s vázáním, botami a hůlkami vešel do patnácti stovek (dneska by to bylo za celou výbavu třeba kolem dvou tisíc). Jak si lyže vybrat?

Výběr běžek

Nejdůležitějším faktorem při výběru běžek je jejich délka (pak ještě tvrdost, ale ta se v kategorii turistických běžek odvíjí právě od délky). Zatímco sjezdové lyže a prkna mají být kratší než výška postavy (zhruba po bradu), běžky by měly sahat asi o 15 až 25 centimetrů nad výšku postavy. Když si tuto délku spočítáme, pak ji ještě zkorigujeme v závislosti na naší hmotnosti. Když máš nějaké to kilo navíc, připočti k délce lyží pár čísel navrch. Pokud jsi kost a kůže, tak si radši pár centimetrů uber. Anebo se na nějaké počítání vykašli a vyzkoušej si jednoduchý praktický test: běžky jsou prohnuté tak, aby prostředek lyže doléhal na zem jen tehdy, kdy stojíš jenom na jedné noze. Když máš váhu na obou nohách rovnoměrně, musí být prostředky lyže ve vzduchu. Stoupni si tedy na obě běžky a popros kamaráda, ať pod nimi zkusí protáhnout list papíru. Ten musí bez zadrhnutí proklouznout. Pak přenes váhu jenom na jednu nohu – když jí papír přišlápneš a nejde vytáhnout, pak stojíš na správných lyžích.

K lyžím potřebuješ vázání. Tady je to jednoduché, protože reálně v obchodech narazíš jen na dva standardy – NNN (new nordic norm) nebo SNS (Salomon nordic systém). Ty první mají dvě podélné vodící drážky, druhé mají jednu širokou vodící drážku uprostřed. Taky se můžeš setkat s označením ‚typ Rottefella‘ nebo ‚typ Salomon‘. To jsou značky, které tyto standardy zavedly; Rottefella přišla s NNN, Salomon s SNS. Pokud budeš vybírat bazarové běžky, můžeš se setkat se starým vázáním, které botu nepřipevňovalo hrazdičkou, ale sklopením profilovaného drátu, kterým se upevnila placatá špička boty. Takovému vázání se vyhni, protože je nepohodlné a hlavně na něj už těžko budeš shánět boty. Při výběru bot si pak dávej pozor jen na to, aby byly kompatibilní s vázáním a aby Ti pohodlně seděly – když budou malé, budou ti mrznout prsty; když budou moc velké, bude se při běhání bota ohýbat na jiném místě, než by se ti přirozeně ohýbalo chodidlo (za hranou prstů) a zase Tě z toho budou bolet nohy.

Poslední nezbytnou součástí jsou hůlky. Když budou moc dlouhé, nebudeš se moci do odrazu správně položit, když budou zase moc krátké, neumožní dostatečný přenos síly. Správná délka je lehce nad ramenní kloub – tedy když hůlky chytneš a stojíš na běžkách, tak natažená ruka musí být při opírání o hole ve vodorovné poloze.

Kdo maže, ten jede…

Máš vybrané vybavení a už chceš vyrazit na sníh? Tak brzdi a ještě čti dál, protože s nepřipravenými lyžemi toho moc nenajedeš a nejspíš je po prvním kopečku zahodíš do nejbližšího křoví… Běžky je totiž nezbytně nutné namazat. O mazání skluznice už jsme kdysi psali i v případě sjezdových lyží a prken, ale tady je to trochu jiné. Protože po běžkách chceme, aby z kopce klouzaly a do kopce nepodkluzovaly, musíme na ně použít dva různé druhy vosků, respektive vosk a parafin. Parafin je určený pro lepší skluz a maže se na přední a zadní část lyže. (Stoupací) vosk je zase dělaný tak, aby prokluzu zabraňoval, a maže se pod nohu. No, a když to namažeš špatně, tak už nikdy nebudeš chtít běžky ani vidět. A to by byla věčná škoda. Jestli si vzpomínáš na ten test s listem papíru, tak si ho teď zopakuj: stoupni si na obě lyže a kamarád ať zkusí papírem pohybovat dopředu a dozadu. V místech, kde se papír zarazí, ať udělá tužkou nebo fixou rysku. Mezi těmito ryskami je stoupací část lyže a tu pochopitelně namažeme stoupacím voskem. Od rysek ke krajům je skluzová část a tu namažeme sjezdovým voskem (parafinem).

S tou skluzovou částí je to jednoduché, na tu stačí použít klidně svíčku (dobré zkušenosti jsou s obyčejnými čajovkami) – rozetřít ji po lyži tak, aby vznikl tenký film a ten pak ‚zažehlíme‘ do skluznice kusem korku. Lepší než svíčka je pochopitelně sjezdový parafin odstupňovaný podle teploty sněhu a úplně nejlepší je zažehlit jej žehličkou na vosky (nebo starou nenapařovací normální žehličkou). Tady jenom bacha na to, aby se nespálila skluznice! Správná teplota je taková, aby vosk rozpustila, ale aby se z něj nekouřilo. Po zažehlení zbytky vosku stáhni škrabkou na vosk (stačí kus pravítka).

…kdo nemaže, jede taky. Jen jinam, než by chtěl.

Mazání stoupacím voskem je trochu větší věda a je dobré si pořídit aspoň základní sadu vosků. Zase jsou odstupňované podle teploty sněhu – červený na teploty mírně nad nulou, fialový na teploty kolem nuly, modrý na mínusové teploty do -5°C a zelený na ještě větší mráz. Čím vyšší teplota, tím měkčí vosk. A když namažeš moc měkký vosk, tak se Ti bude lepit sníh na skluznici, zatímco když namažeš moc tvrdý vosk, tak Ti to bude klouzat. Pak ještě existují polotekuté vosky na sníh, který prošel oblevou a znova přemrznul. Říká se jim klistr a je to šílené lepidlo. Nepředpokládám ale, že by se Ti chtělo vyrazit na běžky v takových podmínkách, kdy by šlo klistry využít, takže se bez nich asi obejdeš. Také stoupací vosk je potřeba zatlačit do skluznice alespoň korkem, ideálně zase žehličkou.

Vosky je dobré vozit si i s sebou, protože při delších túrách se ze skluznice vytřou ven a je dobré lyže opět přimáznout. Posledním prvkem výbavy, který je dobré si pořídit, je prostředek na odstranění starého vosku. V podstatě jde o technický benzín, kterým potřeš skluznici po příjezdu domů, zbylý vosk nabobtná a Ty jej pak škrabkou setřeš. Takto očištěná lyže je pak připravena na další mazání a další použití. Možná to vypadá na zbytečně náročnou a zdlouhavou práci, ale tak hrozné to není – údržba zabere za den třeba deset až patnáct minut.

Jak se na tom jede?

Kdybychom měli obsáhnout podrobně techniku jízdy, vydalo by to na další hooodně dlouhý článek. Ale základní rada je vlastně jednoduchá – měj na paměti, že běžky nejsou sněžnice, aby se na nich chodilo. Jsou to pořád lyže a na nich se má klouzat. Nejvyužitelnější technikou je takzvaný střídavý běh dvoudobý. Pohyb je při něm stejný, jako když běžíš na boso, ale po každém odrazu následuje skluz. A ten by měl být tak dlouhý, jak to jenom jde – tedy dokud to jede nebo dokud neztratíš rychlost natolik, aby ses odrazil/a druhou nohou znova. Po rovině jde takto jezdit i bez použití hůlek, ale do kopce už se bez nich neobejdeme, takže se je naučíme používat taky: v momentě, kdy se odrážíš jednou nohou, se zároveň odpichuješ hůlkou v opačné ruce, tedy pravá noha-levá ruka, levá noha-pravá ruka. No a nic složitějšího na tom není! J S touto technikou si vystačíš na rovině i do mírného kopce. Větší kopce vylezeš ‚stromečkováním‘, což je chůze do kopce s rozkročenýma nohama, kdy paty směřují k sobě, špičky od sebe. Při jízdě z mírného kopce zase nemá cenu běhat – nech to klouzat přirozeně, a když chceš zrychlit, tak se odpichuj oběma hůlkami naráz. Pak už nám zbývá jen brždění, no a tam si poradíme s pluhem (špičky k sobě, paty od sebe, tlačení nohou mírně od sebe, aby se lyže nepřekřížily, ale jely smykem).

Kolik to všechno stojí?

Oproti sjezdovému lyžování/snowboardingu je běžkování finančně dost nenáročný sport a veškeré náklady jsou jednorázové – jen na nákup vybavení. Ale už nemusíme řešit žádné permanentky na sjezdovkách, což ušetří nemalé peníze.

Pořizovací ceny:

  • Lyže – od cca 600,-
  • Vázání – od cca 400,-
  • Boty – od cca 700,-
  • Hole – od cca 150,-
  • Vosky + další mazací potřeby – cca 200,-

Celkem se tedy vejdeme do zhruba dvou tisíc, při vyhlédnutí akcí v hypermarketech i o pár stovek níže, s bazarovkami se můžeme dostat někam k třinácti až patnácti stovkám. To není tak hrozné, ne?

Hlavní výhody běžkování

  • Nízké pořizovací náklady a téměř nulové provozní náklady
  • Nezávislost na lyžařských areálech – hory jsou protkané tisícovkami kilometrů běžkařských tratí, ale jezdit se dá všude, kde je sníh
  • Přirozenější zátěž pro organismus – zpevnění vnitřního svalstva, nezatěžování kloubů jako u SNB/alpského lyžování
  • Rozmanitost – cestu si může zvolit každý sám, nevede jen z kopce dolů
  • Prostředí – zatímco lyžařská střediska jsou plná lidí, reklam, hluku…, na běžkách se můžeš dostat do krásné neposkvrněné přírody, klidu, ticha, pohody

Tak co, dáš běžkám šanci?


Dotazník není zadán


Napište svůj názor

Psát reakce smí pouze registrovaní uživatelé. Pokud jste zaregistrováni musíte se přihlásit.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.     Další informace