"Rychlost nikdy nikoho nezabila..."

23:31
24.03.2017

"...náhlé zastavení je to, co Tě dostane," tvrdí automobilový guru Jeremy Clarkson. Logice tohoto tvrzení nelze nic upřít. Ba naopak, rychlost je něco, co ty "náhle zastavené" může zachránit. Samozřejmě tím mám na mysli rychlost a rozhodnost lidí, kteří jim přiběhnou na pomoc. Co dělat, když se přichomýtneme k dopravní nehodě?

U dopravní nehody obykle bývá dost zmatek - je tam hluk, je tam křik, všechno, co bylo doposavad urovnané, zorganizované, je najednou rozházené, zdeformované. To rozhodně není situace, která by nás nabádala ke klidu. Proto taky když přijedeš k nehodě, u které už někdo zasahuje (laik, ne profesionál), jedná často dost zmateně. A těžko mu to vyčítat, i on byl určitě tou situací zaskočen a bouračka není něco, co potkáváme každý den, abychom si natrénovali nějakou potřebnou rutinu. Jenže právě klid a rozvaha jsou potřebné faktory bezpečného a úspěšného zásahu u nehody a rutina je něco, co nám může pomoci rozvážného jednání dosáhnout. Proto je dobré si zapamatovat aspoň pár bodů scénáře, který je použitelný u jakékoliv havárie.

Než vyjedeš

Příprave na dopravní nehodu nebo podobnou nečekanou událost nezačíná až se zvukem kroutících se plechů, ale ještě předtím, než se vydáme na cestu. Je to jednoduché - stačí zkontrolovat jenom 4 věci:

Vesta - jak jsme si psali už minule, u nás je povinnost vozit v autě jednu výstražnou vestu, ale ideál je mít jeden kus pro každého člena posádky. A kde má být? Jasně, někde po ruce, třeba v přihrádce ve dveřích.
Rukavice - na tuhle věc se moc nemyslí. V povinné výbavě autolékárničky je předepsaný jeden pár chirurgických rukavic. No, než se spoléhat na to, že cestou k vybouranému autu si stihnu otevřít lékárničku, najít ten jeden správný z několika podobných bílých obalů a nasadit si rukavice, aniž bych cokoliv dalšího vysypal, radši mám aspoň jeden pár přímo po ruce. Někdy příště si vysvětlíme, proč je dobré je mít u sebe pořád, ale teď nám bude stačit, když je budeme mít hned u vesty, ideálně u každé v autě. Proč? U takové bouračky bude asi nějaká krev. Chci nést při záchraně riziko, že se nakazím infikovanou krví? Rozhodně ne. Takže když si před jízdou zkontroluji, jestli ty rukavice mám, můžu se dopředu rozhodnout, zda budu případně zasahovat přímo nebo jestli holt jen zavolám záchranku, protože sahat na cizí krvácející lidi je prostě hazard s mým vlastním zdravím.
Trojúhelník - taky jsme si o něm psali minule; když zastavujeme někde na cestě (nejen kvůli bouračce) musíme zajistit, že nás ostatní řidiči uvidí. Bez výstražného trojúhelníku to uděláme těžko.
Lékárnička - mít u dopravní nehody po ruce použitelnou lékárničku je vlastně docela bonus, ale když už ji v autě stejně musíme mít, proč ji tedy nemít rovnou připravenou a ten bonus nevybrat?

Než vystoupíš

Když se někde stane bouračka a když odfiltrujeme ty případy, kdy za to může opilý nebo jinak hrubě chybující řidič nebo třeba technická závada na autě, je to většinou kvůli nečekané nepříjemnosti na vozovce - náledí, nepřehledná zatáčka, štěrk na cestě apod. To znamená, že když se tam už jedna bouračka stala, je celkem pravděpodobné, že se může opakovat. A my v tom mít prsty nemusíme, že ne?

Auto nezastavujeme přímo u nehody ani před ní, ale v bezpečné vzdálenosti za nehodou, na přehledném místě, ideálně za krajnicí.
Ihned po zastavení rozsvítím výstražná světla, auto pořádně zabrzdím a vypnu motor.
Obleču si vestu a beru si rukavice, trojúhelník lékárničku a telefon. Ostatní v autě si taky berou vestu a pokud auto není na úplně megabezpečném místě (například na odbočce na lesní cestu už úplně mimo silnici), připraví se i oni na výstup.

Jdeme na to!

Neběžím k nehodě jako akční hrdina z katastrofického filmu, ale zabezpečím nejdřív svoje blízké – nezabere to moc času, stačí jim rozdat vesty a dohlédnout, že jsou v bezpečí mimo silnici, ideálně za svodidly nebo aspoň dost daleko od silnice (k nehodě mohou přijíždět další auta a jen Bůh ví, jak pozorní jejich řidiči budou a zda to stihnou dobrzdit).
Ani potom neběžím hned k nehodě, ale projdu kolem ní, abych umístil na viditelné místo výstražný trojúhelník. Cestou si mohu prohlédnout, co se asi tak mohlo stát.
Nezmatkuji, rozmyslím se, co se stalo, kde jsem, co je potřeba udělat. Úkoluji ostatní členy posádky, co mají dělat.
Obhlédnu situaci a zjistím počet zraněných a charakter jejich poranění, stejně tak i další faktory, které ovlivní záchrannou akci (nehoří? Neční auta přes okraj skály, útesu?)
Volám tísňovou linku 155 nebo 112 (pokud nejsem sám, je lepší si práci rozdělit – jeden volá, druhý se stará o zraněné). Během telefonátu nezmatkuji a nesypu ze sebe kupu nesrozumitelných informací, ale odpovídám na dotazy. Nepokládám telefon! I když už mám pocit, že jsem všechny potřebné informace předal, v osobě u sluchátka mám k dispozici klidnou a profesionální pomoc a radu, když nevím, co a jak mám udělat. Je dobré mít telefon zapnutý na hlasitý odposlech - můžu tak komunikovat s dispečerkou a zároveň mám obě ruce volné.
Zkontroluji, že nabouraným vozidlům neběží motory, schovám si klíčky (aby někoho v šoku nenapadlo pokusit se odjet), zatáhnu ruční brzdu a zapnu výstražná světla. Bacha na airbagy - sice se to téměř nestává, ale teoreticky může airbag vybouchnout nečekaně až po nehodě. Proto je lepší nenaklánět se přímo před volant nebo před kastlík u spolujezdce, ale pro klíčky, brzdu a světla sahat rukou nataženou pod/nad volantem.
Nejdřív jdu pomoct těm, kteří krvácí – žádné jiné zranění není tak akutní jako masivní krvácení, které je potřeba ihned zastavit (nejfunkčnější je narvat prsty v rukavicích přímo do rány; pokud nemáš ten luxus, že bys mohl být celou dobu jen u jednoho pacienta, druhou volbou v pořadí je tlakový obvaz - jeden nerozvinutý obvaz přitlaž přímo na ránu a druhým obvazem jej vší silou zafixuj; pokud chceš použít škrtidlo, rozpřáhni se a zahoď je co nejdál, aby je nikdo nenašel - k ničemu jinému se ta věc opravdu nehodí). Dál jdu za těmi, kteří nereagují na oslovení, nekřičí – u těch je třeba zjistit, zda dýchají.
Pokud někdo nedýchá (zjistím po záklonu hlavy hmatem na hrudníku nebo citem vydechovaného vzduchu na dlaň u nosu/úst) je potřeba mu pomoct. Obavy z toho, že mu nešetrnou manipulací poraním páteř, mu nepomohou, nepřímá srdeční masáž ano. Zraněného si položím na pevnou zem, kleknu si z boku k jeho hrudníku a nataženýma rukama s propletenými prsty stlačuji hrudník na spojnici bradavek a hrudní kosti do hloubky 5 – 6 cm, frekvencí aspoň 100 stlačení za minutu (zhruba dvakrát do vteřiny). Přestávám jen v momentě, kdy zraněný „naskočil“ a dýchá (lapání po dechu nebo náhodné vzdechy se nepočítají, opravdu dýchá až v momentě, kdy se další resuscitaci aktivně brání), když mě někdo střídá (přivolaný profík od záchranky nebo jiný laický zachránce) nebo když už fyzicky opravdu nemohu (jako že mi hrozí kolaps, ne že jsem se zadýchal a píchá mě v boku…). Pokud nezvládám předepsanou frekvenci, je lepší jet trochu pomaleji, ale pořádně, než rychle, ale povrchně.
Ani když to vypadá, že je všechno v pohodě, neodjíždím od nehody, dokud nedojede záchranka. Té předám informace o všem, co se stalo (bude se mě ptát na konkrétní věci, takže si nemusím dopředu spisovat román o tom, co se všechno přihodilo).

Zvládnu to???

Na stránkách tytozvladnes.cz najdeš 10 + 1 spot o tom, co a jak dělat při dopravní nehodě. Podívej se na ně, zapamatuj si základní rady, a pokud se, nedej Bože, přichomýtneš k bouračce, neboj se pomoct. Ublížit zraněným zpravidla nemůžeš, zachránit je ano. Ty to zvládneš! ;)