Jaké jsou možnosti, kde můžeš se svými rodiči bydlet? Když je někdo dost bohatý, může mít vlastní byt nebo dokonce dům. Pochopitelně ne každý si může dovolit takové bydlení za několik milionů koupit, tak bydlí v nájmu - (většinou) byt vlastní někdo jiný, komu nájemník platí peníze za to, že v jeho bytě může bydlet. A když někdo nemá ani na ten nájem? Skončí na ulici? Nebo na ubytovně? Děti v ústavu? V mnoha případech bohužel ano, ale když se poštěstí, je tu ještě jedno řešení - azylové domy. Jaké to v nich je?
Azylový dům je jedna ze sociálních služeb, které fungují podle zákona o sociálních službách. Někdy je provozují města, někdy různé neziskové organizace. Jejich účelem není jen dát lidem střechu nad hlavou (i když to je pochopitelně asi nejvýznamnější část této služby), ale také pomoct lidem vyřešit jejich problémy, kvůli kterým se do azylového domu dostali. Pro tuto pomoc má každý azylový dům své sociální pracovníky, kteří s lidmi rozebírají jejich situaci, pomáhají jim zorientovat se třeba v tom, na jaké sociální dávky mají nárok, kde a jak si mohou hledat práci, kam se obrátit při řešení dluhů apod. Krom toho samozřejmě azylové domy svým uživatelům musí poskytovat podmínky pro vaření a stravování a osobní hygienu.
To je různé. Zákon hovoří, že azylové domy jsou pro osoby v nepříznivé životní situaci spojené se ztrátou bydlení. To je asi jediné omezení společné pro všechny azyláky - že se zde nemohou ubytovat lidé, kteří mají vlastní bydlení, jen proto, že tohle je levnější. Jinak ale může být skladba lidí, pro které tato služba je, velmi pestrá - od bezdomovců přes oběti domácího násilí a matky samoživitelky (nebo otce samoživitele) až po celé rodiny s dětmi. Je jasné, že kdyby byli všichni tito lidé nasáčkováni vedle sebe v jednom domě, asi by to nedělalo dobrotu, protože každý bude mít úplně jiné potřeby. Proto si jednotlivé azylové domy určují, pro kterou konkrétní skupinu lidí jsou, aby mohlo být fungování domu přizpůsobeno zrovna jim - třeba právě rodinám s dětmi.
Zdarma to úplně není. Aby ale azyláky nemohly vybírat od svých klientů hříšné peníze, maximální cena za ubytování v azylovém domě je předepsána vyhláškou. Když se podíváme na rodiny s dětmi, maximální poplatek může být 100 Kč za dospělého na den a 70 Kč za dítě na den. Takovou čtyřčlennou rodinu to tedy může vyjít až na deset tisíc korun měsíčně, což je sice docela raketa, ale oproti nájemnímu bytu srovnatelné velikosti stále mohou nějakou tu tisícovku ušetřit. Zvlášť výhodné to potom je třeba pro samotné maminky s jedním dítětem, které na azylu zaplatí měsíčně kolem čtyř až pěti tisíc, zatímco nejlevnější garsonky (malé byty o jedné místnosti) se pohybují třeba v Praze kolem deseti tisíc.
Asi nečekáš jinou odpověď, než že to funguje různě, viď? :) Zpravidla se dá říct, že režim v azylových domech je mnohem přísnější, než na jaký jsme zvyklí ze samostatně fungujících domácností. Omezení se mohou týkat příchodů a odchodů, návštěv, určitě požívání alkoholu (to je většinou i pro dospělé úplně zakázané), někde je i omezená možnost sledování televize nebo třeba přístup k internetu. Dospělí musí intenzivně spolupracovat se svým sociálním pracovníkem na tom, aby se jejich situace zlepšila a ideálně aby se připravili na odchod z azylu zpátky do “normálního” bydlení a postavili se na vlastní nohy. Ale ani děti tu nemohou fungovat tak, jak jsou z domu zvyklí. V některých azylových domech se přísně hlídá jejich školní docházka a plnění domácích úkolů, někde se nemohou po azylu pohybovat jinak než v přítomnosti rodičů. Určitě to pro ně ani pro jejich rodiče není jednoduché období, během kterého se musí hodně uskromnit a přizpůsobit se mnohdy přísnému řádu. Na druhou stranu když všechno funguje tak, jak má, mohou se především rodiče za dobu pobytu v azyláku hodně posunout tak, aby potom život mimo azyl byl víc v poklidu a bez dalších komplikací.
Proč o době pobytu v azylovém domě píšu jako o časově omezeném období? Protože to tak je. Ze zákona se smlouva o ubytování v azylovém domě nesmí dávat na dobu neurčitou. Maximální doba, po kterou rodina (když zůstaneme u azylových domů pro rodiny s dětmi) může azyl využívat, je jeden rok. Kam jdou potom? V těch nejlepších případech odchází do nájemního bytu, protože během toho roku se zlepší v hospodaření, našetří si na pronájem aspoň trochu slušného bydlení, odrazí se od země a fungují jako většina rodin ve společnosti. Podobně šťastný konec mají případy rodin, kterým se podaří získat městský nebo sociální byt. Ten sice taky nemusí být vyřešením bytové otázky jednou pro vždy, ale aspoň na několik let poskytne rodině klid a stabilitu. V mnohých případech lidé odchází zase do dalšího azylového domu. A v těch nejhorších případech, kdy rodina ani v azylu nefunguje a dostane třeba výpověď, putují děti bohužel do nějaké formy náhradní nebo ústavní péče a rodiče se dál potloukají po ubytovnách nebo na ulici. Těchto případů je naštěstí mnohem míň než těch šťastnějších.
Jak jsme si už řekli, není to pro děti vůbec jednoduché období. Když byly zvyklé na volnost a soukromí, o oboje do jisté míry přijdou. Jelikož je pobyt v azylovém domě téměř vždy reakcí na ztrátu bydlení v důsledku chudoby, exekuce nebo třeba domácího násilí, musí se navíc vypořádávat s těmito traumatizujícími zážitky. Co je ale snad nejpalčivější bolest, která děti z azylů může potkat, je ztráta přátel. Azylové domy nestojí na každém rohu, takže děti v každém případě čeká nějaké stěhování. Buď je s ním spojená rovnou změna školy a tedy i třídního kolektivu (do kterého navíc vstupují s nálepkou někoho, kdo nemá vlastní bydlení, ale je snad v nějakém “útulku”...), nebo ve své původní škole mohou zůstat, ale bude to znamenat dlouhé dojíždění a tedy i komplikace při trávení volného času s kamarády po škole, o víkendech apod.
A co teprve, když už je některá rodina azylovým matadorem a děti znají jen stěhování rok co rok na nová a nová místa? Je jasné, že to jejich růst a dospívání moc neulehčuje. Na druhou stranu je to pořád lepší varianta, než kdyby taková služba vůbec neexistovala a děti by musely od svých rodičů jít třeba do dětského domova. Co je však nejdůležitější? Ani časté stěhování ani opakované pobyty v azylech ani chudoba ani exekuce a ztráta bydlení nevypovídají nic o kvalitách dětí, které se s těmito situacemi musí poprat! Nemusí se za to stydět, nemusí si připadat méněcenné. A jestli je něco, co potřebují? No jasně, potřebují to samé, co potřebuješ třeba Ty - kamarády, přijetí, pochopení, zábavu… Jestli je pak něco, co naopak nepotřebují, tak je to předhazování, že jsou “jiní”, ostych kvůli jejich rodinné situaci nebo bydlení, ale ani soucit - o ten většina lidí moc nestojí a čím víc ho dostávají, tím méně snesitelný je. Pokud máš kamaráda nebo kamarádku, kteří se dostali do takové složité situace a chceš jim pomoct, pak jim zůstaň na blízku. Dál se s nimi bav, dál si s nimi hrej, dál buď jejich kamarádem/kamarádkou - to ocení ze všeho nejvíc!