Mají mě rádi, jen mi nemůžou zaplatit... Skoro nic.

Mají mě rádi, jen mi nemůžou zaplatit... Skoro nic.

Česká republika roku 2020 si na tom, co se financí týče, nestojí úplně špatně. Alespoň ve srovnání s většinou světa a snad všemi dobami v dějinách jsme na tom dost dobře. Přesto ne každý si může dovolit to, co by chtěl. A někteří si nemohou dovolit dokonce ani to, co potřebují. Jaké to je, žít v rodině pod hranicí chudoby?

Na úvod tohoto článku bych chtěl podotknout, že nebude o srovnávání stavu veřejných financí, o státním rozpočtu, o HDP a podobně. Možná tomu moc nerozumíš Ty, nerozumím tomu moc ani já a pro náš každodenní život to navíc nemusí být ani tak směrodatné. Mnohem víc si všímáme toho, jak jsme na tom s financemi my osobně, respektive naši rodiče. Na co máme a na co nemáme. A právě tomu se teď spolu budeme věnovat.

Kdo je chudý?

Na tuto otázku se dá odpovědět dost různě, proto i všemožné průzkumy a statistiky jsou trochu zavádějící, protože pod chudobou si každý představí něco jiného. Když se zeptáš deseti lidí kolem sebe, tipl bych si, že 9 z nich neřekne, že jsou chudí. Zároveň ale ani neřeknou, že jsou bohatí nebo že se mají nějak extra dobře. Záleží zkrátka na tom, jak se zeptáš. Když se podíváme do chytrých knih (nebo spíš chytrých stránek na internetu), zjistíme, že práh chudoby je u nás nastaven podle příjmu domácnosti a podle její velikosti. Třeba pro jednotlivce je to určeno na nějakých skoro 12000 korun měsíčně. Čtyřčlenná rodina se pak považuje za ohroženou chudobou, pokud má příjmy nižší než 25 tisíc korun za měsíc. A takových rodin u nás v minulém roce bylo 9,6 %, tedy každý desátý člověk byl pod hranicí chudoby.

Proč to tak je?

Důvodů chudoby je spousta - někdo nemá dobře placenou práci, protože o jeho obor není tak velký zájem, aby za ni byli lidé ochotni platit víc. Někdo nemá dobře placenou práci, protože na ni nemá vzdělání. Jiný zase na dobrou práci nedosáhne, protože žije v kraji, kde je málo pracovních příležitostí… Asi by se dalo říci, že je to do jisté míry dáno nespravedlností fungování společnosti, nutno ale zároveň dodat, že žádná spravedlivější společnost nefunguje a fungovat nebude. Co však chci říct - to, že je někdo chudý, nemusí nic vypovídat o jeho kvalitách. Hodně lidí se dostalo do problémů vedoucích k chudobě vlastními chybami (třeba špatným hospodařením), ale neznamená to, že by to byli špatní lidé. Tím spíš to pak platí o dětech z chudých rodin - za svoji situaci nemohou a nebylo by fér si z nich kvůli tomu dělat srandu, pohrdat jimi nebo je soudit podle toho, co nosí za oblečení a jaké mají hračky.

Jak je dětem z chudých rodin?

Asi se jich na to neptej, nejspíš je takovou otázkou přivedeš do úzkých. Dost možná se budou stydět o tom mluvit. A právě stud bývá u dětí z chudého prostředí docela častý. Taky někdy lítost nebo závist. Ale to, co je může opravdu ohrožovat, není ani tak samotná chudoba nebo nedostatek (krom lidí, kteří jsou opravdu bez prostředků a trápí je hlad nebo zima, těch ale naštěstí u nás není mnoho), ale to, jak se na jejich nemajetnost dívá okolí. Děti třeba mohou být odstrkované z kolektivu kvůli tomu, že nejsou stylově oblékané - nechybí jim tedy značkové oblečení, ale kamarádi, kteří je nebudou na základě oblečení posuzovat. Nebo třeba nemohou jet na školní výlet a tak přijdou o zážitky se spolužáky - ani tady jim nebude tolik chybět výlet samotný, jako to, že se nebudou mít s kamarády ze třídy o čem bavit. Časem je taková izolace od ostatních může vydeptat a přivést k tomu, že si najdou kamarády jinde - třeba v nebezpečných partách na ulici. Protože tyto děti mnohdy nezažívají úspěch a uznání mezi kamarády, mohou se pak cítit méněcenné, mohou mít problém vybudovat si zdravé sebevědomí, což zase může vést k neúspěchům při výběru školy a potom při hledání práce a potom - zase k životu v chudobě. A přitom neudělaly nic špatně, aby si takovou budoucnost zasloužily...

Je někdo, kdo pomůže?

No jasně! Když mají rodiče hluboko do kapsy a sotva svoje děti uživí, natož aby jim mohli něco dopřát, v první řadě může pomoct stát. Ať už to jsou přídavky na děti (v řádu stokorun měsíčně), příspěvky na živobytí a na bydlení (v řádu tisícikorun) nebo podpora v nezaměstnanosti (taky pár tisíc korun, ale jen po krátkou dobu), dovede stát trochu vylepšit situaci těch, kdo se ocitli na hranici chudoby, ale snaží se s tím něco dělat (nejde pobírat dávky a nepracovat ani si práci nehledat - takhle systém státní sociální podpory navzdory tomu, co můžeme slyšet v televizi, opravdu nefunguje).

Pak taky existují různé nadace, které na nemajetné myslí. Zpravidla nefungují tak, že by si chudí lidé do nadace napsali a nadace jim poslala peníze, to ne, přesto u nich lze nějakou pomoc žádat. Třeba Nadace rozvoje občanské společnosti, která organizuje sbírku Pomozte dětem (a která také podporuje tento projekt na stránkách jdidoklubu.cz), krom organizací, které různě dětem pomáhají, podporuje i konkrétní děti v rámci projektů individuálních žádostí. Za zmínku stojí i například Nadace Terezy Maxové, která svými nadačními příspěvky také podporuje děti v rodinách ohrožených chudobou, děti vyrůstající mimo vlastní rodinu apod. Asi žádná nadace nepošle peníze jen tak bezúčelně, ale když je žádost podaná na nějaký konkrétní účel - třeba na proplacení školních pomůcek, zaplacení tábora nebo školy v přírodě apod., má šanci na úspěch a taková pomoc taky není k zahození.

Další forma pomoci je spíš pro dospělé. Představují ji různé Job kluby, pořádané buď úřadem práce, nebo různými neziskovými organizacemi. Lidé, kteří nemohou získat práci nebo aspoň ne slušně placenou práci, se zde mohou naučit, jak se lépe na pracovním trhu prosadit, jak si osvojit pracovní návyky apod. A vlastně to není jen pro ty opravdu dospělé dospěláky (jakože rodiče), ale i pro mladé lidi, kteří třeba nezvládli dotáhnout do konce školu, nebo z ní právě vylezli a ocitli se bez práce a nevědí, jak se k nějaké dostat.

A co můžeme udělat my?

Seznam věcí, které můžeš pro své kamarády, jejichž rodiče na tom nejsou finančně zrovna nejlíp, se dá shrnout vlastně do jednoho bodu:

  • Zůstaň kamarádem/kamarádkou!

Zato seznam věcí, kterým je dobré se vyvarovat, bude asi delší:

  • Neposuzuj kamarád(k)y podle toho, jak se oblékají, co mají za hračky, za mobil… Důležité je přece jen to, jací jsou, ne co mají.
  • Nerozděluj kamarády na ty “normální” a na ty “chudé” - je sice hezké, že se kamarádíš i s těmi méně majetnými, ale když jim budeš dávat najevo, že s těmi druhými kamarády si užíváš nějakou drahou zábavu, bude jim to asi líto
  • Nenuť je utrácet. Když spolu půjdete někam ven a Ty si budeš v jednom kuse kupovat limonády, brambůrky, sladkosti, hračky apod., budou mít potřebu se Ti vyrovnat, ale zatímco Tebe to utrácení třeba tolik mrzet nebude, jim může způsobit problémy. Zkuste raději vymyslet zábavu, u které nejsou peníze potřeba.
  • Nedávej jim peníze. Zní to možná divně, ale pokud nejsou opravdu v nouzi, kdy by měli hlad, nepotřebují od Tebe peníze, ale ujištění, že pro Tebe mají hodnotu i bez peněz.
  • Když se s nimi chceš o něco podělit, dělej to tak, aby si u toho nepřipadali jako při přijímaní milodarů.
  • Když už přece jen dospěješ k názoru, že někomu chceš půjčit peníze, připrav se na to, že to s jejich vrácením nemusí hned vyjít - každého přátelství, které se pokazí kvůli nevyrovnaným dluhům, je větší škoda, než těch ztracených peněz!


Dotazník není zadán


Napište svůj názor

Psát reakce smí pouze registrovaní uživatelé. Pokud jste zaregistrováni musíte se přihlásit.

Nařízení EU o ochraně osobních údajů

Tato webová aplikace Sonic.cgi splňuje požadavky pro GDPR. Aktuální informace naleznete zde.