Zatímco v ulicích měst jsme mohli v uplynulých dnech jsme mohli vidět zástupy lidí pochodujících v žertovných či strašidelných maskách, odlehlé lesy a opuštěné průmyslové areály lákají v kombinaci s krásným podzimním počasí lákají týpky v trochu jiných maskách ke hře zvané airsoft. Co to je, to jistě každý ví, ale jaká má airsoft pravidla, kdo a kde jej může hrát a od koho a za jakých podmínek si můžeme koupit airsoftku?
Prvotním významem slova airsoft je označení zbraně kategorie D konstruované ke střelbě plastovými kuličkami. Ty se poprvé začaly objevovat v sedmdesátých letech 20. století v Japonsku, kde byla velmi přísná pravidla pro držení reálných zbraní. Sběratelé si tak na zakázku nechávali vyrábět právě jejich atrapy, se kterými by se daly střílet alespoň ty plastové kuličky. Tato záliba se tam rychle rozšířila a termín airsoft získal svůj druhý význam - imitaci boje s těmito upravenými zbraněmi. Z Japonska se obliba airsoftu záhy přenesla do dalších asijských zemí, především do Hong Kongu a na Taiwan. V průběhu osmdesátých let si plasťáky získaly své místo i v Evropě a USA a během raných devadesátek se pistole na plastové projektily dostaly i k nám. "Propagátory" této hry u nás byli především asijští trhovci, avšak kvalita jejich zboží a otázka legálnosti jejich prodeje zbraní vyvolaly poptávku po spolehlivějším výrobci a prodejci. Na ni odpověděla společnost Jan Šulc - Bohemia Air Soft, která se výrobě airsoftových zbraní věnuje dodnes.
Možná Tě zarazilo, proč by měl být prodej airsoftek nelegální... Jelikož jsou počítány mezi zbraně kategorie D (konkrétně jako vzduchové a větrové zbraně s úsťovou energií do 2J), musí se jejich výroba a prodej řídit Zákonem č. 119/2002 SB., O zbraních a střelivu. Ten udává, že zbraně může vyrábět pouze firma, která k tomu má od státu udělenou koncesi a její výrobky musí procházet kontrolními testy. Pokud je zbraň dovezená ze zahraničí, také musí na těchto testech projít homologací. V praxi se takové airsoftky poznají tak, že mají na obalu nebo v návodu písmeno H v pavéze (ve štítu) a za ním číslo homologace. Prodejce pak také musí mít koncesi na držení a prodej střelných zbraní (což trhovci povětšinou nemívali). Kupující nemusí mít žádný speciální průkaz, ale musí mít alespoň 18 let (toto pravidlo se také jaksi nedodržovalo). Pokud Ti tedy někdo airsoftku prodá, aniž by se zeptal na věk, už tam něco smrdí. Pokud obal neobsahuje homologační značku a návod není ani v latince, natož pak v češtině, už to dost smrdí a osobně bych takovou věc asi nekupoval.
Samotné airsoftové zbraně se dělí do tří kategorií - manuální, elektrické a plynové. Manuály jsou nejrozšířenější mezi začátečníky na jedné straně a úplnými profíky na druhé. Manuální airsoftky (kuličku vystřelí tlak vzduchu uvolněný z pístu, který musíme před každým výstřelem znovu natáhnout) se totiž vyrábí buď jako obyčejné pistole (často právě od trhovců) nebo jako profi imitace odstřelovacích pušek, kde nezáleží na rychlosti střelby, ale na dostřelu (velké úsťové energii) a přesnosti. To jsou požadavky, které "elektriky" splnit nemohou. Elektrické airsoftky bývají nejčastěji kopie samopalů nebo útočných pušek, méně často pak pistole (krátké zbraně). Princip střelby je v podstatě stejný jako u manuálek, ale píst natahuje malý elektromotorek. Lepší elektriky tak umožňují i střelbu dávkou a mívají vyšší úsťovou energii než základní manuály, ale podstatně nižší, než ty nejlepší manuálové pušky. Poslední skupina airsoftek - plynové - fungují tak, že střelu vyžene z hlavně tlak plynu uvolněného z bombičky. Druhů hnacích plynů se používá víc, ale asi nejčastěji se můžeš setkat s bombičkami CO2.
Někteří hráči airsoftu se znaží své zbraně upgradeovat - vylepšit tak, aby měly delší dostřel a byly přesnější. Zatímco to druhé lze zařídit poměrně snadno - stačí vyměnit hlaveň za delší a užší - to první je vcelku složitá operace, která ne vždycky vede ke kýženému cíli. Jako první totiž samozvané guntunery napadne vyměnit pružinu pístu za nějakou tvrdší. To by teoreticky mělo způsobit větší tlak stlačeného vzduchu a tedy i silnější ránu s delším doletem, ale většinou to spíš způsobí zničení dalších částí zbraně, které s pružinou přicházejí do kontaktu a na větší námahu nejsou přizpůsobeny. Řešením tedy může být výměna pružiny i dalších (plastových) komponentů, což už ale vyjde na dost peněz a možná se vyplatí investovat rovnou do silnější zbraně. Ty lepší (a dražší) totiž obsahují už v základu vychytávky, které doma na koleni prostě neuděláš. Například lepší airsoftové pušky obsahují takzvaný Hop-up prvek, což je mechanismus vtlačování pružného výčnělku do horní části hlavně , který udělí kuličce zpětnou rotaci. Díky té pak vzduch kolem letící kuličky neprotéká rovnoměrně a vyvažuje tím balistickou křivku. Laicky řečeno, kulička letí rovněji a spadne dál. Dobrá vychytávka, ne?
Pokud si pořídíš airsoftku, nezapomeň taky na další potřebné vybavení. Pokud budeš chtít střílet jenom na terč, tak nic moc nepotřebuješ, ale pokud si chceš zahrát proti někomu, nutností jsou minimálně balistické brýle, ideálně rovnou maska. Jestliže se budeš chtít této hře věnovat častěji, doporučuji výměnu tepláků za maskáče z pevnější látky, kolenní a loketní chrániče, případně i plastovou helmu, která odrazí nepříjemně rychlé kuličky a zabrání i úrazům při pádu nebo nárazu (hodí se zejména při hře v hodně členitém terénu nebo zchátralé budově). Profi hráči mívají pochopitelně i náhradní zásobníky, které nosí v taktických vestách nebo připnutých sumkách spolu s dalším vybavením (vysílačka, dýmovnice, lékárnička,...). Jestli však hodláš hrát jednou za uherák s kamarády, na vysílačky a taktické vesty se vykašli a pořiď si aspoň základní lékárničku s dezinfekcí obvazy a náplastmi. Při zásahu do nechráněné části těla to dost bolí a občas se objeví i nějaká ta krev.
Tak, máme bouchačku, máme vybavení, jdeme hrát! Ale kam? Jelikož jsou airsoftky považovány za zbraně a navíc jsou na pohled zaměnitelné s reálnými střelnými zbraněmi, nesmí se nosit (a tedy ani používat) odkrytě na veřejnosti přístupném místě. Profi airsoftové akce bývají pořádány vždy na soukromých pozemcích, případně na pronajatých ohraničených pozemcích (lesy apod.). Když si chceš zahrát s partou kamarádů, asi si nebudeš pronajímat něčí pobořenou fabriku, ale vydáš se do lesa. Ujisti se alespoň, že v této oblasi nikdo nechodí a ani zbloudilá kulička nemůže nikoho třetího zranit. Pro hru v lese také není moc vhodné používat klasické plastové kuličky. Pro tyto případy se prodávají i biokuličky, které se do roka biologicky rozloží.
A jak hrát? Protože airsoft není uznaným sportem, nemá žádná oficiální, všemi přijímaná pravidla. Na turnajích se hráči na pravidlech buď domlouvají nebo se řídí pravidly určenými pořadatelem akce. Základním pravidlem je však vždy férovost, protože zásah kuličkou lze málokdy dokázat. Proto se očekává, že se zasažený hráč přiznná. Většinou se za zásah počítá trefa do jakékoliv části těla nebo výstroje, výjimkou často bývá trefa do zbraně. Zasažený hráč odchází se zbraní nad hlavou na "mrtvoliště", kde čeká na konec kola nebo do vypršení předem domluvené doby, po které se může opět zapojit do hry. Někdy je uznávaná funkce medika, který může "oživovat" zasažené přímo v poli.
Jestli Tě airsoft nadchnul, máš na to prostředky a bylo Ti osmnáct (nebo Ti to rodiče dovolí a zbraň Ti pořídí), pak směle do toho a užij si zábavu. Jen nezapomínej, že je to hra se zbraněmi, třebaže jen plastovými, a že to přináší jistá rizika. A chovej se proto zodpovědně, ať nedopadneš jako tři idioti v tomto videu.