Zavřená škola, zavřené obchody, vlajky na úřadech, vlaječky na tramvajích, volno v práci, to všechno naznačuje, že je dnes nějaký významný den. Ale víš, co je to za svátek? Jak vznikl a proč se slaví právě v tento den?
Vždycky, když se blíží nějaký státní svátek, ptám se na klubu návštěvníků, jestli vědí, proč mají následující den volno. Zpravidla bývám z odpovědí dost smutný, protože až příliš často zaznívají důvody jako ředitelské volno, prázdniny, "nevím, nezajímá mě" nebo nějaký neurčitý svátek. Tentokrát tomu bylo jinak, z čehož jsem měl nevýslovnou radost, neboť právě dnešní svátek vnímám jako celkem důležitý. Takže mě těšilo, že si většina dotázaných vzpomněla, že dnes slavíme svatého Václava.
Tedy, ono to není tak docela přesné nebo aspoň ne úplné. V civilním jmenném kalendáři je dnes uvedeno jméno Václav. Takže všem Václavům, Vaškům, Venouškům a Vencům přeji všechno nejlepší ke svátku. V církevním kalendáři dnes slavíme právě svátek svatého Václava, patrona české země a jednoho z prvních českých světců. Ale ten státní svátek se jmenuje dočista jinak - Den české státnosti. Proč se slaví zrovna dnes, v den úmrtí knížete Václava? Co s ním má společného?
To je celkem důležitá otázka - proč nevnímáme jako symbol české státnosti třeba nějakého mocnějšího panovníka, třeba Karla IV.? Nebo nějakého udatného vojevůdce, jako Přemysla Otakara II. nebo Jana Žižky? Co je na osobnosti přemyslovského knížete Václava tak jediněčného? Pojďme se na jeho život a působení v rychlosti podívat:
Když budeme pátrat po tvrdých faktech o životě knížete Václava, syna Vratislava I. a Drahomíry, vnuka prvního doloženého českého knížete Bořivoje I. a (později svatořečené) Ludmily, moc jich nenajdeme. Nevíme přesně, kdy se narodil, nevíme rok, kdy zemřel (pravděpodobně to bylo roku 935, ale některé prameny uvádí i 929). Víme, že byl zabit, pravděpodobně na popud mladšího bratra Boleslava, ale proč se tak stalo, a zda-li to byla úkladná vražda, či spíše nešťastná náhoda, o tom všem historici dodnes nemají zcela jasno. Většina informací o životě Václava totiž pochází z legend, popřípadě z úlomků kusých zpráv z různých kronik.
Budeme-li se pídit po charakterových rysech, které Václav měl, většinou se dočteme, že byl nadobyčej vzdělaný a moudrý, dobrotivý, skromný, asketický, skoro by to až vypadalo, že to byl nějaký mnich. To asi přece jen bude trochu přibájené. Například není příliš věrohodné, že by Václav uměl mluvit, číst a psát čtyřmi jazyky, to se tehdy opravdu nenosilo. Ale že byl vzdělanější, než bylo na tehdejší poměry zvykem, to rozporovat nemusíme. Stejně jako jeho starost o poddané a prosazování křesťanských hodnot slovem i vlastním příkladem (Václav například vykupoval a osvobozoval otroky, to také nebylo pro tehdejší panovníky obvyklé).
Důležitým prvkem jeho vlády byla zahraniční politika. Posledních sto let je ve zvyku Václavovi vyčítat jeho podlézavost vůči saskému vévodovi Jindřichu I. Ptáčníkovi, kterému platil "výpadlné, " aby na Čechy nezaútočil a kterému měl být skoro až poddaným. Je to nepravda, která se objevila v době Protekorátu Čechy a Morava, kdy se takové domnělé chování zrovna hodilo do krámu, a později se vykládala i vyučovala za komunismu, kdy bylo třeba všechny náboženské kulty trochu očernit. Ve skutečnosti to však bylo trochu jinak. Česká knížata měla obecně dobré vztahy s Bavorskem, které bylo mocným a velkým panstvím, zatímco severněji položené Sasko bylo více nevypočitatelné a bylo to s ním tak trochu na ostří nože. Čeští panovníci podle tehdejších zvyklostí platili takzvaný tribut panovníkům bavorským, což byl výraz spojenectví v případech, kdy spojenci nebyli rovnocenného postavení. Bavoři pak ručili, že je Sasové nechají v klidu a kdyby ne, mohou se Češi spolehnout na jejich pomoc. Ovšem během Václavova života se poměr sil ve střední Evropě trochu změnil a rázem to byl právě saský vévoda Jindřich, se kterým bylo záhodno mít zdravé diplomatické vztahy. Logicky se tedy Václav snažil získat jej jako vlivného spojence a platil tedy tribut jemu. O poddanosti nebo vazalství však nemůže být řeč, protože svou politikou si Václav naopak vysloužil ze strany Saska uznání suverenity, se kterou pak mohl nerušeně vládnout, aniž by mu do vlády Ptáčník "kecal" (což by se v případě vazalského vztahu nepochybně dělo).
Můžeme tedy na základě Václavova života a vlády říct, že jej dával přednost mírnosti a diplomacii před prchlivostí a bojem, a že jej charakterizuje spíše rozum a starost o blaho lidu, než mocichtivost a vlastní sláva. A nejspíš právě to jsou ty vlastnosti, kvůli kterým si sv. Václav zaslouží být nejen symbolem české státnosti, ale po právu i patronem české země. A tak si k dnešnímu státnímu svátku můžeme přát, aby naši nynější i budoucí státníci oplývali stejnými vlastnostmi, jaké (snad oprávněně) přisuzujeme svatému Václavu.