Jsem dyskalkulik a dyspraktik

Jsem dyskalkulik a dyspraktik

Už víme, co je to dyslexie a dysgrafie. Víme, že tyto potíže o člověku vůbec nevypovídají, že by byl hloupý, líný, nešikovný... A v minulém článku jsme si slibili, že se příště mrkneme ještě na další formy specifických poruch učení - na dyskalkulii, dyspraxii, dysmúzii a dyspinxii. No tak tedy tady je to příště:

zpátky na předchozí článek

Dyskalkulie

Zatímco o dyslexii a dysgrafii toho ví i veřejnost relativně dost, dyskalkulie je věc dost neznámá. A musím říci, že i těžko pochopitelná. No představ si, že někdo třeba bezchybně píše a čte písmena, ale není schopen napsat číslice nebo nějaké jiné matematické symboly. Zvláštní, že? Zkusme si to vysvětlit - mozek není zdaleka hotový v době narození dítěte. Jeho jednotlivé části dozrávají a aktivují se v průběhu věku. A tak existuje v mozku i taková partie, která se aktivuje právě ve věku, kdy se běžně učíme chápat čísla a vztahy mezi nimi - určování množství, jednoduché početní operace, číselné řady a tak podobně. A právě tuto část mozku mají děti s vývojovou dyskalkulií poškozenou. Je to dáno buď nějakým narušením v prenatálním vývoji, možná je to dáno i geneticky. Jelikož ale nejde o část mozku, “která má na starosti počítání,” nemusí u dyskalkulie jít o celoživotní trable. Když se dítě (a jeho okolí) snaží, je možné matematické nedostatky dříve či později dohnat.

Tato specifická porucha učení je ještě tak zvláštní, že se může projevovat různými způsoby, které se vyskytují buď dohromady, nebo klidně i úplně zvlášť.

Třeba taková praktognostická dyskalkulie znamená, že dítě vůbec nerozumí tomu, že se něco dá počítat - třeba množství předmětů, porovnávání velikostí, natožpak vyjadřování takových vlastností čísly.
Verbální dyskalkulici zase nedovedou třeba vyjmenovávat číselné řady. Když jim někdo řekne, že je něčeho “pětkrát víc,” absolutně nic to pro ně neznamená (když ale uvidí dvě kupy předmětů, přičemž v jedné je pětkrát víc věcí než v té druhé, dovedou to porovnat).
Lexická dyskalkulie znemožňuje svým nositelům správně číst čísla a matematické symboly (přestože čtení písmen jim problém nedělá). Třeba číslo 27 čtou jako 72. Když vidí napsáno, že něco stojí 1099 Kč, nachystají si 199 korun, protože nuly v číslech nedovedou přečíst, takže je ignorují. Grafická dyskalkulie pak naopak znamená, že dítě nedovede čísla a vztahy mezi nimi správně zapsat. Opět se setkáváme s prohazováním jednotlivých číslic v čísle, chybném zápisu číslic 6 a 9 a tak podobně.
Operacionální dyskalkulie je docela častá a vyznačuje se tím, že dítě čísla chápe, ale nedovede s nimi počítat. Když už se naučí jednoduché početní úkony (sčítání, odčítání), potřebuje si je psát nebo počítat na prstech, protože v hlavě tyto operace nedovede provést.
Ideognostická dyskalkulie se projevuje od druhé třídy dál, tehdy totiž začínají žáci v matematice řešit slovní úlohy, což je pro děti s touto poruchou něco nepředstavitelného. Dovedou jednoduše a možná i z hlavy spočítat, že 15 - 7 = 8. Když ale dostanou příklad, kde “Pepíček má 15 korun. Kolikpak mu zbude, když si koupí lízátko za sedm korun?,” nedovedou si představit, jak k výsledku dojít.
Když si přečteš příznaky jednotlivých podob dyskalkulie, vypadá to jednoduše jako projevy dětí, které se matematiku neučí nebo učit nechtějí. To je však třeba odlišit. Pokud dítě vykazuje některé z výše uvedených příznaků, ale dovede se zlepšit, když se třeba hodinu denně věnuje počítání, pak rozhodně nejde o dyskalkulii. Ta se pozná tak, že dítě není schopno matematických úspěchů dosáhnout ani tehdy, kdy se pilně učí ve škole i doma.

Dysmúzie, dyspinxie

Tyto specifické poruchy učení jsou diagnostikovány poměrně zřídka. Málokoho totiž napadne zkoumat, zda nemuzikálnost nebo absence výtvarného talentu jsou dány nějakou vrozenou poruchou. Co si budeme povídat, ani neschopnost zpívat nebo hrát na hudební nástroj ani neschopnost kreslit nejsou v naší společnosti úplně ty zásadní nedostatky, které by určovaly kvalitu dosaženého vzdělání, většinou ani nebrání v dalším uplatnění. Zatímco u dysmúzie můžeme být asi úplně v klidu, u dyspinxie je dobré být na pozoru, jestli není spojena s nějakou jinou vývojovou poruchou. Například když někdo ještě v patnácti letech kreslí “hlavonožce” - tedy postavy, kterým nohy a ruce vyrůstají přímo z hlavy, mohlo by to něco vypovídat o jeho mentálních schopnostech, neboť takové kresby jsou přiměřené mentální úrovni tříletého až čtyřletého dítěte. Jestliže však nejsou zároveň zasaženy jiné oblasti učení a poznávání, pak se asi nic zásadního neděje.

Dyspraxie

Když se tato “nemoc” před více než sto lety poprvé popsala, říkalo se jí “vrozená nešikovnost.” Což je takové roztomilé vyjádření, které napovídá, že takový člověk je tak trochu přihlouplý trumbera. Což ale i dyspraktiků není vůbec pravda! Dyspraxie znamená, že dítě není schopné koordinovat pohyby a zvládat praktické úkony přiměřené svému věku. Může se objevovat jak samostatně, tak i v kombinaci s jinými SPU.

Děti s dyspraxií se často zdají být líné, netrpělivé nebo neukázněné. Je to ale dáno tím, že mívají nízké sebevědomí, neboť si všímají, že jim “něco nejde.” Proto se do věcí moc nehrnou, u složitějších úkonů nevydrží až do konce (protože to nemá smysl, když se jim to stejně nepovede), upozorňují na sebe jinými způsoby.

Tato porucha je často spjatá s opožděným vývojem motoriky. U menších dětí si toho můžeme všimnout při neobratnosti v hrubé motorice - děti klopýtají, při běhu vrávorají, nedovedou jezdit na odrážedle nebo na koloběžce. U větších dětí je to více vidět na úkonech jemné motoriky - při skládání puzzle, zapínání knoflíků a tak podobně. Starší děti také působí na okolí jako “pecky,” které nechtějí nic dělat, popřípadě se ze všeho hned unaví.

Pozitivní ale je, že dyspraxie neznamená “nešikovnost” až do smrti. Pokud není spojena s vážným narušením psychomotorického vývoje, opakováním a častým procvičováním různých praktických úkonů je možné ji zmírnit i úplně odstranit.

Tak takto to je se všemi těmi dys- věcmi. Jak sis mohl/a při čtení tohoto a předcházejících článků všimnout, žádná z forem SPU neznamená, že by dítě bylo hloupé. Že by bylo zlé nebo neposlušné. Dokonce už teď víme, že někdo, komu zrovna nejde čtení, může být velmi šikovný třeba na kreslení nebo praktické dovednosti. A zase někdo, kdo není zrovna nejobratnější a nejzručnější, může být docela dobrý počtář. Z toho plyne jedna důležitá věc - ať už jsme jací jsme, vždycky se máme od těch druhých co naučit. A zároveň my můžeme něco naučit druhé. A to je pravidlo, které se netýká jen dětí se specifickými poruchami učení, ale všech lidí všeobecně.

Ale přece, pokud jsi to zrovna Ty, kdo dostal nějakou tu dys- nálepku, pokud si s něčím nevíš rady, potřeboval/a bys poradit, jak to zaonačit s učiteli, nebo jak nějakou obtížnost zvládat, přijď se mrknout do naší Poradny - jsme tu pro Tebe šestkrát v týdnu a jsme tu od toho, abychom Ti pomohli -.anonymně, profesionálně, bez předsudků a hodnocení.

Článek vznikl díky podpoře projektu Pomozte dětem organizovaného Českou televizí a Nadací rozvoje občanské společnosti.

Související příspěvky:

Jsem dysgrafik a dyslektik...

Jsem dysgrafik a dyslektik II



Dotazník není zadán


Napište svůj názor

Psát reakce smí pouze registrovaní uživatelé. Pokud jste zaregistrováni musíte se přihlásit.

Nařízení EU o ochraně osobních údajů

Tato webová aplikace Sonic.cgi splňuje požadavky pro GDPR. Aktuální informace naleznete zde.