Jsem dysgrafik a dyslektik...

Jsem dysgrafik a dyslektik...

...zpívá Xindl X v jedné své písničce, která před pár lety hrála z každého rádia asi desetkrát denně. Nevím, co všechno z té písničky byla pravda, ale přiznání k tolika (nejen) specifickým poruchám učení by byl odvážný coming out. Každopádně podle některých průzkumů sedí ve školních lavicích až dvacet procent dětí, které některou z těchto poruch mají, tak se dnes podíváme na to, co jsou všechny ty dys- věci zač a jak se s nimi dá žít.

Dnes se celý balík těchto drobných poruch nazývá “specifické poruchy učení,” odtud také zkratka SPU, se kterou se často v souvislosti se speciálním vzděláváním můžeme setkat. Jde o soubor všemožných obtíží, které mají společného snad jen to, že se projevují především během procesu vzdělávání, což ovšem neznamená, že by se “zaply” jen s usednutím do školní lavice a zase se deaktivovaly na konci vyučovací hodiny - lidé s SPU pociťují tyto potíže během celého života, ale mimo vyučování to není tak patrné. Jinak jsou ale dost odlišné. Některé způsobují problémy se čtením, jiné s psaním, některé popisují neschopnost jejich nositele kreslit nebo jim působí větší dřinu, když se snaží něco udělat rukama.

I příčina vzniku bývá různá. Vlastně není úplně známá, ale předpokládá se, že svůj vliv tam má dědičnost, ale třeba i nestandardní převaha jedné z hemisfér nebo jiná organizace činnosti mozku. Podstatné je, že SPU nijak neovlivňují intelekt. Samozřejmě se může stát, že děti trpící nějakým mentálním znevýhodněním k tomu mají přifařenou nějakou tu dys- věc. Zrovna tak ale lidé s dyslexií nebo dysgrafií mohou v testech inteligence vykazovat nadprůměrné výsledky.

Co je to dys?

Předpona dys- je řeckého původu a označuje něco negativního, nějakou poruchu nebo nesoulad. Můžeš se taky setkat se slovy začínajícími dis-, což je ale úplně jiná předpona, pro změnu latinská, a přestože taky značí nějaký zápor, význam této předpony je trochu jiný. Můžeme si proto zapamatovat, že všechny DYSfunkce se píší s tvrdým Y a je to tak správně. Samotné slovo dysfunkce znamená narušené fungování a všechna označení různých dysfunkcí znamenají totéž - narušená schopnost činnosti, která je popsaná v kořenu slova (důležité je, že ta schopnost je jen narušená - není zcela zničená ani se nedá určit intenzita toho narušení - u každého je jiná). Tak už si je tedy konečně pojďme popsat a vysvětlit:

  • dyslexie - narušená schopnost čtení
  • dysgrafie - narušená schopnost psaní
  • dysortografie - jinak narušená schopnost psaní (vynechávání a zaměňování písmenek apod.)
  • dyskalkulie - narušená schopnost počítání
  • dysmúzie - porucha související se schopností hudebního vyjádření
  • dyspinxie - to samé, ale s kreslením
  • dyspraxie - zhoršená zručnost

Dá se to léčit?

Záleží na tom, jak chápeme proces léčby. Pokud si pod léčbou představíme předepisování prášků nebo pobyt v nemocnici, tak určitě. Odstranit nebo alespoň zmírnit projevy těchto obtíží ale určitě lze a je to také potřeba, aby se člověk s diagnostikovanými dys- věcmi mohl normálně zapojit do života a společnosti.

Zatímco jiné diagnózy zpravidla léčí praktický nebo nějaký odborný lékař, řešením SPU jsou pověřeni spíše pedagogové - jak speciální pedagogové, pedagogicko-psychologičtí poradci a asistenti ve třídách, tak i “normální” učitelé, kteří mají nastavovat podmínky učení tak, aby to mohli žáci s SPU zvládnout a neměli pak horší přístup ke vzdělání jen kvůli tomu, že si třeba pletou měkké a tvrdé souhlásky a kvůli tomu pomaleji píšou.

Jenom úlevy nestačí

V zásadě existují tři cesty, kterými se při řešení SPU dá vydat. Jednou z nich jsou úlevy, kdy například děti s dysgrafií nemají známkované diktáty. Druhou je využívání různých kompenzačních pomůcek, které žákům pomáhají zjednodušit některé činnosti, které jim SPU ztěžují. Třeba dyslektici, kteří se ztrácejí v textu nebo zdvojují čtení slabik, mohou využít čtecí okénko, ve kterém vidí jen právě čtenou slabiku/slovo. Třetí cestou pak je motivace, tedy vytváření takových podmínek, aby dítě rádo vykonávalo i ty činnosti, se kterými mají zrovna problémy.

Vyrobit léčebný koktejl, který bude fungovat, není jen tak. Kdybychom používali jen úlevy, dítě by zlenivělo a nic by se nenaučilo. Navíc by si zvyklo na to, že nemusí podávat výkony a je to jedno. Samotná kompenzace by mohla zapříčinit nechuť tyto činnosti vykonávat, protože i s různými pomůckami jsou tyto činnosti náročné, často pomalejší a navíc trochu nudné. No a samotná motivace by asi moc dlouho nefungovala, kdybychom po dítěti chtěli výkony, ale nedali mu prostředky, aby jich mohlo dosáhnout. Rozhodně je potřeba, aby ten koktejl byl namíchán ze všech tří ingrediencí a jejich správný poměr a příchuť by měl navrhnout pracovník pedagogicko-psychologické poradny. Dodržování jeho “receptu” už ale musí být dílem všech - učitelů ve škole, rodičů doma a pochopitelně i dětí samotných - bez jejich snahy se to neobejde.

Hlavně si nemyslet, že jsou hloupější

Když jsem byl na základní škole, psal se rok 1993, měli jsme ve třídě jednoho dyslektika. Upřímně, asi jich bylo víc, ale o tom jednom se to vědělo. A protože vesnická základka zkraje devadesátých let nebyla úplně centrem pokroku ve speciálním vzdělávání, učitelé moc nevěděli, co s tím. Ti osvícenější mu dopřáli trochu mírnější známkování. To pochopitelně nestačilo a jeho vysvědčení vypadalo, jako kdyby rozumu moc nepobral. Když zjistil, že s tím prospěchem nic moc nenadělá, přestalo ho učení bavit, protože to byla trochu marná snaha (moc rád si četl, ale ne to, co zrovna kvůli škole číst měl). A protože tedy práce v hodinách neměla moc smysl, nudil se a vymýšlel kdejaké klukoviny. Dostával tím pádem poznámky a rodiče ostatních dětí nechtěli, aby zrovna jejich dítě sedělo s tímto klukem v lavici. Nevím, jak to s tímto klukem dopadlo - od konce základky jsme se neviděli. Pamatuju si jen, že v první třídě byl stejně zvídavý a “hodný” jako všechny ostatní děti, v deváté třídě prolezl s odřenýma ušima a byl tak trochu vyvrhelem. Což je škoda, protože rozhodně nebyl hloupější nebo zlobivější než kdokoliv jiný ze třídy.

Možná i Ty máš nějaké takové spolužáky. Nejspíš tedy ano, protože minimálně každý dvacátý žák má diagnostikované SPU, reálně má nějaké projevy každé páté dítě. Možná by Tě tedy zajímalo, co by tito spolužáci potřebovali:

  • Nepotřebují soucit, potřebují kamarády. Nemusíš je litovat, nic hrozného se jim neděje. Bohatě stačí, když se jim nebudeš vyhýbat a budeš se s nimi normálně bavit.
  • Nepotřebují úlevy, potřebují uznání. Kamarádi s SPU nepotřebují, aby jsi za ně psal/a úkoly, napovídal/a jim při písemkách apod. Oni totiž opravdu nejsou hloupější! Jen mají o něco obtížnější psaní, čtení nebo jiné činnosti. Zaslouží si uznání za to, že i přes tyto obtíže zvládají dělat všechno, co ostatní.
  • Nepotřebují omlouvat, potřebují přijetí. Zlovolné lumpárny nikdo nemůže schovávat za žádný hendikep, protože žádný hendikep nezpůsobuje, že je dítě zlé. Zároveň potřebují mít šanci dokázat, že zlí nejsou. K tomu jim můžeš pomoct tím, že se s nimi budeš normálně bavit a kamarádit, i když třeba během vyučování provedou někdy nějakou klukovinu.

Článek vznikl díky podpoře projektu Pomozte dětem organizovaného Českou televizí a Nadací rozvoje občanské společnosti.

Zajímalo by Tě, jak se projevují ty jednotlivé dys- věci? To si samozřejmě taky napíšeme. Ale až v dalším článku.

Související příspěvky:

Jsem dysgrafik a dyslektik II

Jsem dyskalkulik a dyspraktik



Dotazník není zadán


Napište svůj názor

Psát reakce smí pouze registrovaní uživatelé. Pokud jste zaregistrováni musíte se přihlásit.

Nařízení EU o ochraně osobních údajů

Tato webová aplikace Sonic.cgi splňuje požadavky pro GDPR. Aktuální informace naleznete zde.