Ráno jsem z pračky vytáhl roušku, vyvařil ji a vyžehlil, zkontroloval baterku v telefonu a notebooku, do kapsy přihodil dezinfekční gel (který byl nedílnou součástí lékárničky i před epidemií, takže jsem kvůli němu nemusel rabovat lékárnu), nasadil a utěsnil roušku a vydal se do terénu psát dnešní článek s návodem, jak se nezbláznit v karanténě a jak se nezabít, když je rodina tak dlouho pohromadě…
...chtěl jsem totiž udělat rozhovor s kamarády, kteří jakožto studenti už několik týdnů tráví čas doma a doposud na nich nebyla znát žádná ponorka, což v pětičlenné domácnosti po tak dlouhé době prostě není normální. To musí být nějaký trik, fígl, life hack, kouzlo, něco mezi nebem a zemí, co je udržuje v pohodě. Než jsem stačil zazvonit, uslyšel jsem přes dveře nahněvaný hlas: “Ty ****, vole, jdi už do ****, ****!” Wow, co se děje? Kouzlo přestalo fungovat? Žádné totiž není, z karantény člověku prostě po čase začne trochu hrabat a nonstop kontakt v uzavřeném prostoru s těmi stále stejnými lidmi, kteří jsou úplně stejně vynervení jako my sami, to prostě dožene každého. Rozhovor tedy dnes nebude, ale můžeme si napsat aspoň pár tipů, jak domácí bouře trochu omezit a přežít ve zdraví ducha i těla.
Mít svůj vlastní prostor je důležitý. Vlastně je to jedna ze základních potřeb. Potřebujeme mít místo, kde můžeme být, kam si můžeme zvát lidi, ale v tuhle chvíli hlavně místo, kde můžeme být sami - bez rodičů, sourozenců či spolubydlících, se kterými teď sdílíme skoro všechen čas. Ne každý má barák se zahradou, takže hledání takového místa nemusí být jen tak, ale i v malém panelákovém bytě se nějaký ten kout dá najít. Já si doma zabral kumbál s úklidovými prostředky, zavařeninami, nářadím a dalšími krámy. Je to sotva jeden a půl metru čtverečního, ale jsou moje, můžu se tam uklidit. Když bydlíš v garsonce, zkus se s ostatními členy domácnosti aspoň domluvit na čase, kdy bude jenom tvoje třeba koupelna nebo kuchyňský kout nebo pohovka. Mít svoje útočiště, kam ostatní nezasahují, dost pomáhá předcházet hádkám a roztržkám.
I když se ti může zdát, že současný stav vypadá jako špatné prázdniny, nejsou to prázdniny. A je nadmíru důležité, abys to jako prázdniny nevnímal/a. Prázdniny totiž mají nějaký ohraničený stav trvání - třeba od 1. července do posledního srpna. Dopředu s tím počítáš a také dopředu víš, kdy skončí. Můžeš je tedy vnímat jako odchylku z pravidelného běhu života (a je to tak dobře), kdy se dá normální řád pozměnit nebo třeba úplně zrušit. Jelikož víš, že to za přesně danou dobu pomine, není pak takový problém vrátit se do normálu. Jenže to teď neplatí. Tyhle neprázdniny přišly dost nečekaně a taky nikdo nevíme, kdy skončí a jak. Takže pokud zrušíme veškerý řád a denní režim, budeme jen čekat, co se bude dít a začneme si zvykat, že normální je nemít nic na práci. A to je dost blbě. Stává se to lidem, kteří přišli o práci - i když byli celí život pracovití, najednou působí jako hrozní lenoši. Ani tak ne proto, že by nechtěli nic dělat, ale už to neumí - tu práci nevidí a nedovedou si na ni uzpůsobit čas. Tomu chceš rozhodně předejít, takže si udělej denní režim a ten si drž. Ať se do něj vejde učení, ať se tam vejde čas na odpočinek, na hry, na čas s rodinou i na komunikaci s kamarády. Může být volnější, té práce tam nemusí být tolik, ale ať tam je a ať je pravidelná.
Taky se ti občas stává, že bys rád/a něco udělal/a, ale nemáš na to čas? “Až budu mít čas, vymaluju si pokoj. Až budu mít čas, začnu se učit francouzsky. Až budu mít čas, začnu cvičit. Až budu mít čas, upeču bábovku…” Teď je ten čas! Souvisí to s tím předchozím bodem - když si svůj čas ničím nenaplníš a budeš jen čekat, až uplyne, shniješ nad věcmi jako je čučení na televizi, scrollování Facebooku nebo Instagramu, hraní té nejjednodušší (a nejstupidnější) hry, co máš v jakém zařízení staženou. Cokoliv z toho samozřejmě můžeš dělat, ale ne furt. Prolož to mimořádnými věcmi, které zaměstnají jak Tvoji mysl a kreativitu, tak i tělo. Samozřejmě tě napadne, že když jsi zavřený/á v bytě, nic se pořádně dělat nedá. To je jenom hlas našeho líného já, které hledá ustavičně nějaké problémy. Ale ono to tak není. Pošli tenhle hlas do háje a zamysli se, co se dá doma dělat, čím se můžeš zabavit - ono se něco najde.
Táta, máma, dědeček, babička, kamarád/ka, pořád je kolem nás dost lidí, se kterými můžeme komunikovat. Možná si řekneš, že normálně se s nimi stejně tolik nebavíš, tak proč to teď hrotit? Je to tak. Normálně nemáme takovou potřebu se bavit s dalšími lidmi, protože víme, že tu možnost máme. Teď je ta možnost omezená, tak nám ten kontakt víc chybí, přestože jej jindy nevyhledáváme. Tak s chutí do toho. Jindy bys těm lidem beztak jenom napsal/a nebo zavolal/a, tak se nevymlouvej na to, že za nimi nemůžeš jet, zvedni telefon, zapni chat a bav se s nimi. Udělá jim to radost a tobě to taky udělá dobře. A o čem se bavit? Třeba o tom, jak je dneska hezky nebo hnusně, cos měl/a dobrého k obědu, nebo cos připálil/a. Co tě pobavilo nebo naštvalo… Je to vlastně jedno. Teď potřebujeme prostě kontakt s druhými, takže žádné téma není blbé.
Někteří z nás (nebo teda spíš asi všichni, ale někteří mnohem častěji než ostatní) mají potřebu ostatní provokovat, štvát, prudit. Uspokojuje je (nás) to, že ostatní dostaneme do blbé nálady, když ji sami máme. Hele ale takhle ne! Pokud cítíš, že máš potřebu se hádat, do někoho šťourat, provokovat, aspoň desetkrát se zamysli, jestli je to opravdu kvůli něčemu potřeba (třeba když se pohádáš se spolubydlícím, protože neustále háže špinavé ponožky na zem doprostřed pokoje a tobě to vadí, tak je to asi oukej). Pokud by totiž důvodem mělo být jen to, že TY máš potřebu šťourat, pak se okamžitě odeber do místa vybudovaného podle LH #1 a nešiř svoji blbou náladu dál. Ostatní mají taky dost práce, aby na tebe svoje nervy nepřenášeli.
Přijde mi docela zcestné, že se teď všude dokola říká, že máme zůstat doma… Vždyť to tak přece úplně není. Nemáme chodit mezi lidi, nemáme chodit na místa, kde bychom se s ostatními pravděpodobně potkali, to dává smysl. Ale i tvůrci vládních nařízení říkali, že procházky v přírodě jsou naopak prospěšné. A my ten čerstvý vzduch prostě potřebujeme. Takže pokud máš kousek od domova les (a lesy tvoří 34 % území ČR, takže dost pravděpodobně máš kousek od sebe nějaký les), nasaď si roušku a vyraz na procházku, projížďku na kole, běž se tam proběhnout… Pokud les nemáš, zkus si podle map naplánovat nějakou procházku místy, kudy normálně nikdo nechodí. Když jsi ve městě, zkus se aspoň na chvíli podívat do nějakého parku ve chvíli, kdy tam nikdo chodit nebude (třeba v době oběda apod.). Nestýkej se tam s dalšími lidmi. Nesnaž se obcházet karanténní opatření tím, že si budeš v lese domlouvat schůzky s kamarády. To by bylo na prd a dřív nebo později by se to vymstilo. Ale pokud jsi pořád doma, bolí Tě hlava, cítíš únavu a nechuť cokoliv dělat, pravděpodobně je to prostě jen nedostatek čerstvého vzduchu a slunečního svitu. A pokud fakt nemáš kam jít, aniž bys na té cestě někoho potkal/a, jdi aspoň na chvíli na balkon nebo si roztáhni žaluzie a otevři okno. Uvidíš, že Ti ten vzduch a světlo udělá dobře.
Kdo je teď doma a nemá kam vstávat (což se mě a spousty dalších lidí netýká, protože některé práce pořád jsou a musí být v provozu - tak na nás berte ohledy a nechte nás večer spát, my vás ráno taky nebudíme), nevyhnutelně nabývá dojmu, že může ponocovat, protože to přece ráno může dospat… Jenže to není tak docela pravda. Jasně, když jdeme v pátek na flám, můžeme to v sobotu dospat a je to v pohodě, v neděli jsme zase čerství. Jenže tady se nejedná o jednorázové posunutí spánku, ale o jeho vlastně už dlouhodobé narušení. Respektive narušení zajetého spánkového režimu. I když to může být nepochopitelné, osm hodin spánku od dvou ráno do desíti dopoledne není to samé jako osm hodin spánku od jedenácti do sedmi. V tom prvním případě si prostě neodpočineš tak dobře, protože se snažíš odpočívat v době, kdy na to tělo není zvyklé a minimálně poslední dvěě hodiny tohoto spánku už je naladěné na podávání výkonu… Pokud normálně chodíš spát třeba v deset, snaž se takhle chodit spát i teď. Budeš se cítit mnohem čerstvěji a zvládneš víc věcí. Pokud přece jen chceš ten spánkový režim trochu upravit (třeba kvůli vyladění se zbytkem domácnosti, což dává smysl), dělej tak citlivě a posouvej ten čas večerky a budíčku třeba jen po půlhodinách, aby to pro tělo nebyl takový šok.
Teda, těmi pozitivními věcmi teď rozhodně nemám na mysli statistiky pozitivně testovaných na Covid-19, přestože tohle je nyní asi nejužívanější význam slova “pozitivní.” Náladu máme takovou, jaké věci vstřebáváme. A vstřebáváme takové věci, které hledáme. Když se tedy budeme víc soustředit na hezké věci, všímat si toho, co nás baví, těší, co se nám líbí a co všechno můžeme, budeme mít rozhodně lepší náladu než když se budeme soustředit na to, co je kolem nás všechno špatně, co nás omezuje a co nás štve. Není to žádné sluníčkářské šarlatánství, samozřejmě i optimista se může nakazit, ale aspoň se z toho nebude tolik hroutit.
Koronavirus - leze nám víc na plíce, nebo na mozek? Vše, co potřebuješ o novém viru vědět
Článek vznikl díky podpoře projektu Pomozte dětem organizovaného Českou televizí a Nadací rozvoje občanské společnosti.