Letošní akční den Fotbalu pro rozvoj v Praze se neodehrával jako doposud v Kobylisích, ale na hřišti TJ Chodov, což napomohlo k tomu, že jsem mohl tento turnaj prvně okusit z pozice hráče, nikoliv člena organizačního týmu. Známá akce v neznámé roli ve mně vzbudila spoustu dojmů, o které bych se chtěl nyní podělit.
Tento turnaj je na první pohled tak nějak zvláštní. Kdo hraje fotbal, zná asi turnaje malé, lokální, které si na nic nehrají, šest družstev si proti sobě kopne, pak si dají pivo nebo malinovku, buřta a hotovo. Někteří třeba zažili i turnaje velké, plné zvučných jmen, jež svou úroveň dávají okázale najevo - hraje se na velkých stadionech, vítěz vyhraje auto nebo aspoň zájezd a všechno je tam velké a drahé. Někdo má možná zkušenost i s malými akcemi, které se snaží vypadat velce, ohlašují se s pompou a nevalnou kvalitu se snaží dohnat vyprošenou záštitou kdysi slavných a známých osobností. Fotbal pro rozvoj jde přesně opačnou cestou...
Přestože se jedná o kampaň republikového významu, na stadiony prvoligových týmů nevstoupí. Přestože se do turnajů aktivně zapojují známí fotbalisté (standardně Tomáš Ujfaluši, v minulosti třeba Costa nebo Gebre Selassie), organizátoři jejich jmen nevyužívají k dosažení nějakého zisku. Přestože by nebyl problém sehnat na akci profesionální týmy, účast je přednostně vyhrazena klukům a holkám z nízkoprahů. Přestože ani jeden z hráčů nedělá fotbal profesionálně, třem z nich bylo nabídnuto reprezentovat Českou republiku na letošním Mistrovství Evropy ve streetfotbale. A věc možná nejzvláštnější - přestože se jedná o fotbalový turnaj, vůbec zde nejde o výsledky.
Prvním příjemným překvapením sobotní akce bylo, že se bude hrát na přírodním hřišti. Před deseti lety bych to nepovažoval za nic světoborného, ale co jsem v Praze, zvykl jsem si nějak, že fotbalové hřiště rovná se umělka třetí nebo alespoň druhé generace. Přírodní trávník (paradoxně v jinak betonovém prostředí jižáku) proto znamenal milou změnu. Po desáté hodině dopolední na hřiště nastoupilo 8 týmů, z toho dva ze spolupracujících organizací - Česko proti chudobě a Česká rozvojová agentura - a šest týmů složených z klientů různých pražských nízkoprahů (Vrtule, YMCA, Hopo, Romodrom, Krok a Husita - díky Tomášovi za doplnění). Chyběl tak tým českých ambasadorů a tým keňské MYSA, ale jen tak napůl. Hráči obou družstev tam byli, ale rozdělili se do zbývajících týmů tak, aby za každý hrál jeden ambasador a jeden Keňan. Ještě před rozdělením keňský tým zahájil turnaj krátkým kulturním programem, tradičním tancem doprovázeným hrou na bubny, posléze došlo ke slavnostnímu výkopu, o který se postaral Ujfi spolu se zástupci pořádajících organizací.
Turnaj se hrál systémem každý s každým, což dohromady dalo osmadvacet zápasů - slušná porce na jeden den. Každý zápas se skládal ze tří "poločasů." V první části hry se sešli hráči obou týmů a domluvili se na pravidlech na konkrétní zápas. Standardně se domlouvala jak pravidla technická (jestli se budou auty kopat nebo házet, jak se budou řešit fauly apod.), tak i fair play pravidla (přiznávání se k faulům - hrálo se bez rozhodčích, respekt k soupeři atd.). Čas od času někdo přišel i s jinými pravidly, jež sice neměly s fotbalem samotným co dočinění, ale když je odsouhlasila obě družstva, hrálo se podle nich. Tak byly k vidění zápasy, při nichž hráči mohli běhat pouze pozpátku, měli ruce spojené za zády nebo se mohli dívat jen jedním okem. Některým fotbalistům to bylo občas trochu proti srsti, naopak někteří srandačutálisti to brali za dobrou recesi. Každopádně to přineslo takový výsledek, že každý ze sedmi zápasů, co jsem se svým týmem odehrál, byl originální. Druhá část hry - samotné utkání - trvala 12 minut a krom aplikace výše zmíněných zvláštních pravidel k ní asi není co dodávat. Třetí část byla opět povídací a týmy při ní hodnotily zápas, dodržování dohodnutých pravidel a férovost svoji i soupeřovu.
Kdo zrovna nehrál, nebyl odkázán jen na posezení v místní občerstvovací stanici. Na hřišti byl vymezen plácek na kopání i mimo zápas, bylo připraveno rapové vystoupení MC Foghoshe (ten se staral i o hudební kulisu celé akce), africké tance, trampolína, parkour exhibice (která byla nepříznivým počasím bohužel dost osekána) nebo keňský stánek a výstava fotek nejen z Nairobi.
Před pátou hodinou se dohrály poslední zápasy a po nich se sešli kapitáni všech týmů, aby zhodnotili celý turnaj a vybrali společně tým, který podle nich hrál nejvíce v duchu fair play. To samé udělali i mediátoři, kteří dohlíželi na všechny zápasy a moderovali sepisování pravidel i pozápasovou reflexi. Kdo by čekal na vyhlášení prvního, druhého, třetího místa, nejlepšího střelce nebo brankáře, ten by čekal marně. Tohle opět některým hráčům chybělo, ale o tom tento turnaj opravdu není. Vyhlašovali se tak jen dvě fair play ceny, z nichž tu "kapitánskou" si odnesla YMCA a putovní fair play pohár zvedl nad hlavu tým Krementi. Ve výsledku to ale bylo tak nějak jedno. Přišlo mi, že až na velmi vzácné výjimky hráli čestně všichni hráči, žádný z týmů při zápasech nesahal po taktických faulech nebo zdržování, které jinak ve fotbale bereme tak nějak za standard. Tady hráli všichni pro hru samotnou a radost z ní. A tak za fotku vítězů lze považovat závěrečné foto všech zúčastněných.
Husita ;-)