Duševní onemocnění už nejsou takové tabu, říká Kamila Mrkvicová z Centra rodinné terapie Horizont.

Duševní onemocnění už nejsou takové tabu, říká Kamila Mrkvicová z Centra rodinné terapie Horizont.

Když se řekne “psychické onemocnění,” člověk si často představí něco, co zná z filmů - šílence ve svěrací kazajce ve vypolstrované místnosti nějakého duševního sanatoria kdesi mimo civilizaci. Ale ono to takhle rozhodně ve většině případů nevypadá. Lidé s psychickým onemocněním žijí mezi námi, chodí s ostatními lidmi do práce, vychovávají děti… Jaké to je, když má dítě rodiče s psychickým onemocněním? Na to jsme se dnes zeptali paní Kamily Mrkvicové, která v Domě tří přání v Centru rodinné terapie Horizont pracuje s rodinami, které se s nějakou duševní nemocí potýkají.

Centrum rodinné terapie Horizont se zaměřuje na pomoc dětem ohroženým duševním onemocněním rodičů. Jak běžná věc to je? Jak často se na vás takové rodiny obrací?

V úvodu je možná na místě uvést, že Horizont se zaměřuje na terapeutickou a poradenskou pomoc rodinám i bez duševního onemocnění a rovněž rodičům v konfliktu. Projekt určený pro rodiny s duševním onemocněním je relativně mladý a byl umožněn díky podpoře Nadace Jistota KB. V minulém roce se na nás obrátily více než tři desítky rodin, ve kterých se duševní onemocnění vyskytuje. Úplně běžné to tedy není, ale to bychom si museli ještě vysvětlit, co vlastně běžné je :)

Mám pocit, že duševní onemocnění jsou v naší společnosti pořád trošku tabu a jsou zahaleny rouškou tajemství… Co si máme představit pod pojmem “psychické onemocnění,” aby to odpovídalo realitě víc než scény z amerických filmů? S jakými diagnózami se u svých klientů setkáváte nejčastěji?

Tabu trošku ano, ale trošku už ne. Taková deprese tabu rozhodně není. Pod rouškou tajemstvi zůstávají psychotická onemocnění, např.schizofrenie. Tzv. realita americkych filmů, kterou jste zmínil v úvodu, už je, myslím, pasé. Čím dál více lidí navštěvuje psychology, psychoterapeuty, nebo znají někoho, kdo nějaké psychické potíže měl či má, tedy představa je už přiléhavější realitě. Co vím, přetrvává v představách jen ten příslovečný terapeutický gauč, který mnozí nemají.

Nejčastější diagnózy lidí, s nimiž se setkáváme, bývají depresivně-úzkostné potíže, poruchy osobnosti a bipolární porucha jen sporadicky. Je tomu tedy u nás podobně jako ve společnosti.

Když má člověk chřipku nebo zlomenou ruku, je jasné, že půjde k doktorovi. Funguje to tak i v případě psychických neduhů? Jak se lidé o vás dozvídají? A jak si mohou říct o vaši službu?

Někteří půjdou, někteří ne. Je pochopitelné, že je snazší někam zajít se zlomenou rukou než s bolavou duší.

Lidé se o nás dozvídají z internetu, OSPODu, ze škol a školských zařízení, od obvodních lékařů. V rámci nového projektu, o kterém mluvíme, jsme o sobě dali vědět psychiatrům a zavedeným organizacím zabývajícím se podporou lidí s duševním onemocněním jako je FOKUS, ESET, Dobroduš, Baobab.

Říct si o ně může člověk nejsnadněji e-mailem nebo se k nám dovolat. Bude nás zajímat jen nezbytné minimum pro domluvu úvodní schůzky, která je nízkoprahová, tedy neklade do cesty překážky. U rodin v konfliktu nebo soudem nařízených spoluprací platí jiná pravidla, ale o těch tu řeč nevedeme.

Obrací se na vás výhradně rodiče, nebo za vámi může přijít i samo dítě, které se potýká s onemocněním svých rodičů?

Obrací se na nás rodiče, samotné dítě se ještě neozvalo. Myslím, že by děti s trápením spíš zavolaly na Linku bezpečí. Kdyby k nám však někdy přišlo, tak ho přijmeme, ostatně nikdo snad dítě ode dveří nevyžene. Ideálně bychom však chtěli získat pro spolupráci i rodiče, bez nichž se v realitě menších děti máloco mění.

Z letáku o vaší službě vyplývá, že se Horizont zaměřuje hlavně na děti psychicky nemocných rodičů. Jak děti taková onemocnění svých rodičů vnímají? Co nejčastěji řeší?

Abychom byli přesnější, věnujeme se celé rodině, které se duševní onemocnění týká, nejen dítěti.

A k vaší otázce - děti nejprve berou rodiče, ať jsou jacíkoliv, že tak to je správně, protože nic jiného k porovnání nemají. Až začnou s příchodem do školy a celkovým zráním chápat, že rodič je v něčem jiný, někdy až příliš jiný, můžou nastat různé reakce. Od těch, kdy se dítě začne o svého rodiče starat a přebírá zodpovědnost, přes stud za odlišnost rodiče, až po ty zlostné, odmítající. Někdy však dítě potíže svého rodiče nevnímá jako něco zvláštního a rodiče se pak u nás ke svému úlevnému překvapení dozvídají, že dítě vůbec neřeší např.jejich panické ataky, ale trápí ho, že nemůže na fotbal. I to je účelem naší práce - pokusit se sejmout z rodičů nadbytečný strach a obavy.

A jak taková práce s dětmi a rodinami v Horizontu probíhá? Jaké mají děti duševně nemocných rodičů potřeby? S čím se potýkají a jaká si nesou rizika do budoucnosti? Jakou by potřebovaly pomoc a podporu? Na to jsme se samozřejmě taky zeptali. A řekneme si to hned zítra - v druhé části rozhovoru s Kamilou Mrkvicovou, vedoucí Centra rodinné terapie HORIZONT v Domě tří přání.

Článek vznikl díky podpoře projektu Pomozte dětem organizovaného Českou televizí a Nadací rozvoje občanské společnosti.



Dotazník není zadán


Napište svůj názor

Psát reakce smí pouze registrovaní uživatelé. Pokud jste zaregistrováni musíte se přihlásit.

Nařízení EU o ochraně osobních údajů

Tato webová aplikace Sonic.cgi splňuje požadavky pro GDPR. Aktuální informace naleznete zde.