...říká paní Kamila Mrkvicová, vedoucí Centra rodinné terapie Horizont, se kterou jsme dělali rozhovor o tom, jaké to je, když dítě vychovávají rodiče s duševním onemocněním. V první části rozhovoru jsme si povídali, co si vlastně máme pod pojmem duševní onemocnění představit, jaké problémy rodiny zasažené takovou nemocí řeší, nebo jak se mohou obrátit na Horizont, který se i na tyto rodiny zaměřuje. Dnes přinášíme další sadu otázek a pochopitelně hlavně odpovědí.
Jsou děti psychicky nemocných rodičů nějak ohrožené do budoucna? Hrozí jim třeba větší riziko, že by se u nich také rozjela nějaká psychická nemoc?
Nemoci, nejen duševní, mají svůj biologický podíl, spoluurčující jsou vlivy okolí a životní zkušenosti, můžeme tedy mluvit o zvýšeném riziku k jakési duševní křehkosti. Ohrožení spatřuji v případech, ve kterých by rodič s duševním onemocněním nedbal toho, že jeho potíže mohou způsobovat jeho dítěti neúměrnou zátěž, například v těžké fázi deprese nechat všechno na dítěti, zahlcovat dítě svými úzkostnými obavami a tak podobně. Z jiné strany viděno - děti duševně nemocného rodiče, případně rodičů, mohou růst do vnímavých a citlivých lidí, utužených nelehkými situacemi, s větším pochopením pro druhé.
A jak s těmi dětmi pracujete? Jsou to spíše individuální rozhovory, nebo se bavíte s celou rodinou? Jak taková rodinná terapie probíhá?
Rádi se setkáváme s celou rodinou. Nicméně striktnost do naší práce nepatří, tedy pokud se někteří členové nechtějí účastnit nebo to ani nám nedává smysl, pracujeme jen s některými. Bývá však užitečné a pro rodinu přínosné, kdyz se účastni všichni, protože téma se všech týká, přestože je tak zvaně nemocný jen jeden.
Když jsme na našich stránkách psali o domácím násilí, řešili jsme téma, že se děti mohou bát o problému mluvit, aby se o tom nedozvěděla “sociálka” a nesebrala je do dětského domova. Chápu, že tohle je jiné téma, ale stejně - se u svých klientů s podobnými obavami? A jsou reálné? Může se stát, že by rodičům bylo odebráno dítě, protože mají duševní onemocnění?
S tím se setkávám výjimečně, většinou mají obavy, že nejsou dobrými rodiči, že svému dítěti nedávají to, co by měli, že to nějak pokazí nebo nezvládnou, tedy množství výčitek a obav, které výchově neprospívají.
Dítě může byt odebráno, jak říkáte, jen ve velmi závažných případech (zneužívání, týrání, zanedbávání atp.) a i tak se všichni zainteresovaní snaží najít člena rodiny, který by dítěti poskytl domov. Ten dětský domov nastává až po vyčerpání všech takových snah. Nikdo se bát socialky nemusi, sociálka neboli OSPOD v ideálním případě bdí nad potřebami dětí a jejich ochranou, aniž by chtěla rozbít to, co aspoň trochu funguje.
Kdybych byl dítě a měl kamaráda, kterého trápí nějaká psychická nemoc mámy nebo táty, asi by mi to bylo líto a chtěl bych mu nějak pomoct. Ale ani trochu bych nevěděl, co pro něj můžu udělat. Možná bych se bál, abych se ho nějak nedotkl. Můžou kluci a holky takovým kamarádům nějak pomoct? Jak se k nim mají chovat?
Když budete takový fajn kamarád, že si toho vůbec všimnete a zamyslíte se nad tím, tak postačí to samé jako v jiných případech, když je z něčeho smutný nebo se něčím trápí. Vyjádřit účast, tedy že to vidíte a není vám to jedno, nabídnout, že s Vámi o tom může mluvit, zeptat se, jestli pro něj můžete něco udělat. A když byste měl pocit, že se kamarád trápí příliš a je to nad možnosti kamarádské podpory, tak jej můžete doprovodit třeba k nám, nebo zavolat na Linku bezpečí, kde Vám už poradí, co všechno pro kamaráda můžete udělat.
Děkuji za rozhovor!
Článek vznikl díky podpoře projektu Pomozte dětem organizovaného Českou televizí a Nadací rozvoje občanské společnosti.