Dělat parkour nebo žít parkour?

Dělat parkour nebo žít parkour?

Kdysi jsem slyšel vtip:

Karate je japonské bojové umění spočívající v poražení nepřítele skrze ovládnutí vlastní mysli.
Krav maga je izraelské bojové umění spočívající v poražení nepřítele jeho totální destrukcí.
Parkour je francouzské bojové umění spočívající v útěku před nepřítelem.

Vtip patrně narážel na provařený stereotyp o tom, že Francouzi umí jen utíkat a vzdávat se, nikoliv bojovat. Ani jsem netušil, jak blízko ke skutečnosti vtip má (byť asi jinak, než jeho autor zamýšlel). Parkour skutečně pochází z Francie a opravdu byl vyvinut pro vojenské účely (parcours du combattant). Využívali ho francouzští vojáci v bojích ve Vietnamu a spočíval v umění co nejefektivnějšího pohybu a přemístění se mezi zákopy, přes překážky, mezi úkryty apod. V mírových podmínkách tuto disciplínu předával hasič Raymond Belle svému synu Davidovi, který parkour začal rozvíjet a celosvětově ho proslavil.

Podle Davida Bella je parkour metodou tréninku, která umožňuje traceurům (tedy lidem provozujícím parkour) v městském a přírodním terénu tím, že přizpůsobí pohyb danému prostředí. Nejde tedy o salta, skákání ze střechy na střechu nebo běh po zdi. Ale o to, že se člověk díky těmto prvkům někam efektivně přemístí, že začne jinak chápat pohyb a překonávání překážek.

Hodně lidí vidí v parkouru nebezpečný, adrenalinový sport. Možná proto, že způsob, jakým se traceuři dovedou pohybovat, je pro nezúčastněného pozorovatele nepřirozený a riskantní. Ale o riziko, nebezpečí ani předvádění se nejde. Traceuři se zdokonalují postupně. Postupují od jednoduchých prvků malými krůčky a četnými pokusy ke složitějším, náročným, rychleji provedeným prvkům. Nepoužívají sice žádné ochranné prostředky (to by bylo nepřirozené, tedy proti filosofii parkouru), ale všechny prvky naplno provádějí až v momentě, kdy jsou si stoprocentně jisti, že daný pohyb jsou schopni ovládat.

Parkour není soutěžní disciplína, traceuři spolu nesoupeří, ale společně se zdokonalují. Není ani vystavováním na odiv krásu a eleganci pohybu (to je rozdíl oproti free runningu, který se z parkouru vydělil). Podle samotných traceurů je to způsob života, způsob nahlížení na zdolávání překážek. A to nejenom těch na ulici nebo v přírodě: „Jakmile se dokážete pohybovat svou cestou, začnete zjišťovat, jak parkour mění další věci ve vašem životě a váš přístup k řešení problémů – například v práci – se změní, protože trénujete překonávání překážek. ... Teď už neříkám „dělám parkour,“ ale „žiju parkour,“ protože se stal mou životní filosofií, mou cestou, jak dělat všechno ostatní,“ říká k tomu rakouský traceur Andreas Kalteis.

Ostatně, podívejte se sami, jak parkouru mluví a ukazují jej povolanější. Třeba v tomhle videu


Napište svůj názor

Psát reakce smí pouze registrovaní uživatelé. Pokud jste zaregistrováni musíte se přihlásit.

Souhlas s cookies

Používáme pouze "funkční" cookies nutné pro provoz webu.

Více o GDPR.