Setkání s vyšší mocí – jak na to?

Nebojte, článek nebude o náboženství, okultismu, spiritismu ani esoterice. Asi každý z nás už se někdy setkal s příslušníkem Policie ČR. V některých případech jsme za to rádi více, v některých méně. Často se však stává, že nemáme dostatečné vědomosti o našich a jeho právech a povinnostech a tak se necítíme být v rovnocenném postavení.

Přitom vize policisty jakožto vždy a ke všemu oprávněného vykonavatele trestu a vůle mocných by už minimálně pětadvacet let měla být passé. Policie je tu od toho, aby bránila ty v právu a v souladu se zákonem předala justici ty, kteří se snaží práva těch prvních porušit. Samozřejmě selhání lidského faktoru nelze vyloučit a proto Zákon o Policii ČR č. 273/2008 Sb. detailně popisuje, co, kdy a jak policista dělat může nebo musí a naopak co, kdy a jak policista dělat nemůže (zde měkčí varianta ‚neměl by‘ vůbec nepřipadá v úvahu). Docela rozumím tomu, že si nikdo s sebou po kapsách nenosí aktuální znění zákonů a že si je málokdo někdy pročítá – koneckonců to příliš čtivá literatura není – proto jsem se do textu zákona ponořil a zkusím na jedné modelové situaci popsat, jak by měl vypadat úkon policisty a jaká my obyčejní smrtelníci máme vůči němu práva a povinnosti.

Představme si, že jsem sedmnáctiletý typan stojící v parku s partou kamarádů. Protože jsme slušně vychovaní, nepácháme žádnou protiprávní činnost. Když tu k nám přijde policista a říká:

„Vaše doklady a fofrem. A vůbec, rozejděte se, tady nemáte co dělat!“
„A kdo jste vy, že chcete doklady? Vždyť ani nemáte uniformu…“
„Po tom je ti kulový, kdo jsem. Jsem z policie a prokazovat se tady musíš ty, ne já!“

Jasně, tak takhle by to rozhodně vypadat nemělo. V první řadě je policista povinen dodržovat pravidla zdvořilosti. Na místě je tedy pozdrav a slušně formulovaná výzva („Dobrý den, Policie ČR. Předložte mi, prosím, své osobní doklady.“). Dále se jako policista musí prokázat, pokud chce vykonávat úkon své pravomoci. Standardně se lidé spokojí s policejní uniformou, ale ať už se jedná o policistu ve stejnokroji nebo v ‚civilu,‘ na požádání je povinen předložit svůj služební průkaz, případně odznak s jasně čitelným identifikačním číslem. Toto číslo si můžete opsat a na jeho nositele si pak případně stěžovat. No a konečně je policista povinen sdělit důvod svého úkonu. V případě výzvy k prokázání totožnosti pak může jít o jeden z těchto důvodů:

• podezření z páchání protiprávní činnosti,
• podobnost s hledanou nebo pohřešovanou osobou,
• přítomnost, příchod nebo odchod z prostoru, který policie hlídá nebo je zde důvodné podezření, že se zde nelegálně zdržují cizinci
• přítomnost, příchod nebo odchod z prostoru, kde došlo ke spáchání trestného činu nebo kam je policií vstup zakázán
• požadavek na podání vysvětlení
• prokázání totožnosti osoby, která oznámila podezření ze spáchání trestného činu nebo přestupku,
• viditelné držení zbraně na veřejnosti
• na žádost osoby, která má na prokázání totožnosti právní zájem (třeba revizor při legitimaci černého pasažéra),
• požadavek na předvedení ze strany příslušného orgánu,
• plnění jiného úkolu, je-li to nezbytné k ochraně bezpečnosti osob a majetku.

Samozřejmě existuje řada v zákoně popsaných výjimek a situací, kdy může policista postupovat v nesouladu s výše napsaným, ale tyto situace a výjimky nejsou úplně časté, proto jsem si je dovolil zanedbat.

A co musím udělat já? Po sdělení důvodu k výzvě předložení dokladů musím tyto doklady předložit. Je tedy dobré mít občanku s sebou (pokud zrovna nejdu na hřiště před domem hrát fotbal nebo do nejbližší trafiky pro noviny). Pokud udělám tu chybu, že si zapomenu občanku doma, následují podle zákona dvě možnosti: buď policista poskytne přiměřenou součinnost, tedy doprovodí nebo doveze mě domů pro doklady (pokud to domů není sto kilometrů, pak taková součinnost rozhodně není přiměřená a já se jí nemohu dovolávat), nebo zjistí, že taková součinnost nepovede ke kýženému výsledku a předvede mě na služebnu k provedení úkonů vedoucích ke zjištění totožnosti (v první fázi sdělení osobních údajů a vyhledání v evidenci. Teprve až v případě, že ani po prohledání evidence nebude totožnost zjištěna, je možné přistoupit k sejmutí otisků, odběr biologických vzorků apod.).

Pakliže budu tvrdošíjně odmítat předložit doklady nebo nechat se předvést, má policista právo použít přiměřených donucovacích prostředků, přičemž přiměřený je takový prostředek, který povede k překonání mého odporu. Tedy čím násilněji se budu bránit, tím násilnější donucovací prostředek bude použit. Nemohu vyhrát a je tím pádem zbytečné se to takového vzdoru stavět.

Dalších možných scénářů pokračování modelové situace je spousta a těžko by se všechny popisovaly, ale postup můžu doporučit ve všech případech stejný:

• slušně se dožadovat informací (každý úkon je policista povinen odůvodnit a v případě, že by ten úkon zasahoval do našich práv a svobod, musí nás obeznámit s našimi právy a povinnostmi – řekne nám, co můžeme a musíme dělat a my se na základě těchto informací můžeme rozhodnout o tom, jak se zachováme),
• neužívat slovní ani fyzickou agresi nebo útěk (všechny tyto pokusy skončí zadržením a předvedením, rozhodně nám to v ničem nepomůže),
• poskytovat informace jen policistovi, který se prokázal průkazem a odznakem a nikdy ne přes telefon (po telefonu nás nikdo nepřesvědčí, že nám volá policie; a pokud se policista při standardní situaci není schopen prokázat, nesmí jako policista vystupovat),
• pokud je podezření, že úkon policisty neproběhl regulérně, poradit se a upozornit na jeho přečin (poradit se můžeš třeba v nízkoprahy nebo jiné službě poskytující poradenství nebo právní a informační servis. Stížnost se potom podává na Generální inspekci bezpečnostních sborů, která činnost policie kontroluje).