Už dlouho si tu píšeme o různých prostředích, ve kterých děti mohou vyrůstat. Že pro dítě nejlepším prostředím je funkční rodina, kde jsou dva rodiče a děti, to asi není třeba zmiňovat. Už ale víme, že život si s našimi osudy dost pohrává a někdy nemáme to štěstí být v úplné rodině. Třeba proto, že někdy nevydrží partnerství rodičů a rodina se tak rozpadne. Znamená to, že je tím vše ztraceno? Zdaleka to tak být nemusí, ale život s jedním rodičem má svá specifika, o kterých je dobré vědět. Pojďme se na ně podívat!
O rozvodech, o tom, co je provází a co po nich následuje, jsme si už psali. Povídali jsme si taky o speciální formě porozvodové péče o dítě, kdy se o ně na střídačku starají oba rodiče. A v tom samém článku jsme si i uvedli, že zdaleka nejběžnějším vyřešením situace po rozvodu je, že dítě zůstane s jedním z rodičů. Z nadpisu tohoto článku by se mohlo zdát, že to musí být nutně máma, u které děti zůstávají, ale rozhodně to není nějaké pevně dané pravidlo. Nebudeme si ovšem nalhávat, že by bylo množství otců samoživitelů stejné jako matek samoživitelek. Dětí, které vyrůstají jen s maminkou je mnohem víc, než dětí, které by měly doma jen tatínka. Ovšem to, co si zde budeme psát, platí pro oba případy nerozdílně.
Když se dva lidé rozvádějí, musí tak učinit před soudem. Když nejsou manželé a rozcházejí se, k žádnému soudu pochopitelně nemusí. Pokud nemají děti. Jakmile má pár jedno nebo více dětí, je třeba určit, jak bude vypadat následná péče o ně. Nejjednodušším případem je, když se rodiče v klidu dohodnou na tom, co je v nejlepším zájmu dítěte. Ať už to je střídavá péče, ať společná, výlučná nebo pěstounská - v každém konkrétním případě může být nejlepší úplně něco jiného - pokud na tom řešení mezi rodiči panuje shoda, je napůl vyhráno. V horším případě se rodiče dohodnout nemohou. Třeba ne proto, že by nechtěli, a určitě ne proto, že by své děti neměli rádi, ale někdy to tak prostě je, že jsou rozhádaní natolik, že nedokážou najít společnou řeč ani co se týče jejich vlastních dětí. V tomhle případě ten spor potom musí rozseknout soud. A může to být nepříjemně zdlouhavé. Aby totiž mohl soud dobře rozhodnout, musí vyslechnout oba rodiče, měl by vyslechnout také samotné děti, vyslechne také pracovníka OSPOD, který předtím v rodině dělá sociální šetření, to se může táhnout pěkně dlouho. A samozřejmě čím déle to trvá, tím horší to pro všechny zúčastněné je, především pak pro ty děti.
Když teď pomineme situace, kdy se sáhne po střídavé nebo společné péči, a opomeneme také situace, kdy je dítě svěřeno do pěstounské péče nebo dokonce do ústavu, zůstává nám možnost, že dítě poputuje buď k jednomu nebo k druhému rodiči. Častěji to opravdu bývá maminka, a to z mnoha důvodů. Jednak je u nás zatím běžnější, že maminky jsou s dětmi na rodičovské dovolené a starají se o ně doma od mala, zatímco tatínkové pracují v zaměstnání nebo podnikají, aby se o rodinu postarali finančně. Tato nerovnováha se sice pomalu mění, ale tento model stále funguje ve většině rodin. Otcové tak mívají často lépe placenou práci, zatímco matky po skončení rodičovské mívají buď hůře placenou práci nebo práci jen na částečný úvazek. Když se pak po rozvodu rozhoduje, ke komu děti půjdou, vychází se i z toho, že matky budou mít na děti více času, zatímco otcové formou výživného budou na dítě přispívat finančně. Rozhodně to ale není jen o penězích. Soud musí také přihlédnout k tomu, který z rodičů je kompetentnější (česky bychom asi řekli schopnější) se o dítě starat, u koho bude mít odpovídající zázemí, a v neposlední řadě také u koho chce dítě být.
Tedy alespoň tak by tomu v ideálním případě mělo být. V ideálním světě ovšem nežijeme (jak sis jistě všiml/a) a tak ani soudy někdy nerozhodnou správně, popřípadě se ke svému rozhodnutí nedostanou po uvážení těch správných kritérií. Tak se stává, že občas soud děti přiřkne i tomu rodiči, který o péči o ně nemá takový zájem nebo k němu děti nechtějí. Nebo rozhodne na základě přesvědčení, že dětí prostě patří k matce, jelikož ani tento názor dnes stále není ničím výjimečným.
Proč tak obšírně popisuji, že se věci vždycky nedějí tak, jak mají? Protože to klade obrovskou zátěž nejen na znesvářené rodiče, ale především na jejich děti. Když takové rozhodování o porozvodové péči o ně trvá dlouho, žijí dlouhou dobu v nejistotě, co s nimi bude; ve strachu, že se nebudou moci vídat se svou maminkou/tatínkem, které mají rády. A tím to ještě prohlubuje trauma z rozvodu rodičů. A to se může projevit ledasjak - podrážděným chováním, zhoršeným prospěchem ve škole, zlobením, agresivitou, ale i úzkostí, smutkem, zoufalstvím… Pokud máš kamaráda, který se ocitl uprostřed takovýchto nepříjemných tahanic a vidíš, že se jeho chování mění, může to pramenit právě z tohoto. Takovému kamarádovi by se neměl každý průšvih omlouvat s tím, že za to nemůže, ale můžeš mu pomoci tím, že se ho pokusíš pochopit a třeba mu nabídnout, že si s Tebou klidně může popovídat o tom, co prožívá - mít se komu svěřit je hodně důležité!
Je-li dítě ve výlučné péči jednoho z rodičů, znamená to, že jen tento rodič může dítě zastupovat a rozhodovat za něj, dokud se nemůže rozhodovat samo. Týká se to třeba komunikace se školou, před úřady, u doktora apod. Znamená to taky, že stálý domov má dítě u tohoto rodiče. Ale neznamená to (aspoň ne vždy), že by se s tím druhým rodičem už vůbec nemohlo vídat a že by se ten druhý rodič o dítě nesměl nijak starat.
Takovým právním minimem, které musí druhý rodič splňovat, je placení výživného. Na jeho výši se rodiče buď dohodnou, nebo ji určí soud. Ta částka bude v každém případě jiná, protože se určuje podle výše příjmu toho rodiče, také podle potřeb dítěte a rodiče, který je vychovává. To je ale opravdu jen minimum a navíc jsou to jenom peníze… Jak je to ale s kontaktem mezi druhým rodičem a dítětem?
Zase to může být v každém případě jiné. Pokud soud zjistí, že by pro dítě mohlo být nebezpečné se s druhým rodičem vůbec vidět, může styk úplně zakázat. To je ale jen malé procento případů, kdy tento rodič třeba dítěti ubližoval, zneužíval je apod. Pokud se zjistí, že tam nějaké riziko je, ale je v zájmu dítěte, aby se s tímto rodičem vídalo, může k tomu docházet za asistence vychovávajícího rodiče, popřípadě určeného pracovníka.
Ve většině případů ale není zapotřebí, aby bylo dítě před druhým rodičem “chráněno” a pak záleží na tom, jak se rodiče sami spolu nebo za asistence soudu dohodnou. Nejčastější domluvou je, že děti jsou třeba přes týden u matky a každý druhý víkend jsou u otce (+ nějaký delší čas o prázdninách). Někdy si to rodiče nastaví tak, že jsou děti u toho druhého rodiče každý víkend, někdy je to dokonce dané tak, že třeba od pondělí do čtvrtka jsou u jednoho a od čtvrtka do pondělí zase u druhého. Pak už se to skoro může podobat té střídavé péči, jen s tím rozdílem, že v tomto případě zůstávají rodičovská práva jen u toho “hlavního” rodiče. A že ten druhý platí alimenty (výživné), což u střídavé péče není.
Dobré pro ně je především to, když jasně vědí, na čem jsou - že se o ně stará jen máma nebo jen táta, že to takhle bude i nadále a že je tento rodič neopustí. Taky je pro ně dobré, když vědí, že ten druhý rodič neodešel kvůli nim, ale kvůli problému, který mezi sebou rodiče měli. Dobré je, když se děti mohou stále stýkat s oběma, když mohou mít oba rodiče rády a když jeden rodič toho druhého nepomlouvá. Dobré je, když předávání dětí probíhá v klidu a bez nepřátelské atmosféry a když si rodiče nepřehazují dítě jako horký brambor. Když tohle všechno funguje, děti si mohou nakonec přijít na to, že o své rodiče nepřišly a že nadále mají oba rodiče. I když nemohou být všichni spolu.
Rizik může být spousta, ale to, že jsou ovlivněna touto životní situací, neznamená, že by se většina z nich netýkala také všech ostatních. Mezi taková běžná rizika, která mohou nastat i v úplné rodině, ale tady mohou být častější, patří:
A pak tu jsou rizika, která jsou víc specifická právě pro děti s jedním rodičem:
Na závěr je ale potřeba říct, že život jen s jedním rodičem není žádná prohra! Sice jsme si tu psali spíš jen o rizikách, ale ono to může mít i svoje kladné stránky - děti se mohou dříve naučit být samostatné, postarat se samy o sebe, rozhodovat se… A ani po citové stránce nemusí ničím trpět, pokud jim maminka/tatínek, se kterou/kterým žijí, dává najevo, že je má rád. A nadto když funguje domluva mezi rodiči a dítě se může stýkat s oběma, může dost dobře prožít krásné dětství, i když nemůže mít oba rodiče pohromadě. A když něco nefunguje… pak je dobré vědět, že se můžeš někde svěřit a třeba i někde najít pomoc s vyřešením toho, co se Ti nelíbí. Třeba v naší Poradně ;)
Článek vznikl díky podpoře projektu Pomozte dětem organizovaného Českou televizí a Nadací rozvoje občanské společnosti.