Za slušnost nejen v MHD

Nastupuji do tramvaje, svého 7 měsíčního synka mám v nosítku na břiše. Usedneme na jediné volné místo. Dveře se zavírají za posledním cestujícím. Je to vetchý starý pán, v ruce síťovku, zmateně se rozhlíží a sotva se drží na nohou. Mladík vedle něj poslouchá hudbu a píše SMSku. Jiný mladý muž naproti se dívá z okna. Tramvaj se rozjíždí a dědoušek zavrávorá.

Pouštím pána sednout a v jeho očích čtu veliké díky. Zřejmě je zvyklý na lhostejnost. Rozumím mu. Zažívám to dnes a denně.

Nejprve 9 měsíců těhotenství:

• Je ti špatně a zvedá se ti žaludek. Zvlášť ze začátku, kdy to ještě není tolik vidět a lidi se tak ochotně nezvedají, aby ti uvolnili místo k sezení. Nejhorší je to ve vydýchaném a uzavřeném prostoru.
• Ztěžka se ti dýchá. Posledních pár týdnů těhotenství ženě dělá problémy i mluvit v delších větách – nemůžeš prostě popadnout dech.
• Nemáš stabilitu – bříško docela překáží, během krátké chvíle zabíráš úplně jiný kus prostoru, než doposud. To je docela změna a někdy je těžké si na to zvyknout. Člověk musí být obezřetný, aby břichem do ničeho nevrazil. A je velice, ale velice nepříjemné se s těhotenským bříškem někde mačkat.
• Všechno tě bolí. Miminko kope pod žebra a tlačí na orgány, o kterých majitelka doposud ani nevěděla, že je má.
• Máš oteklé nohy. Tělo zadržuje v těhotenství vodu a maminky tak mají nohy často "jako konve".
• Trpíš na křeče. V těhotenství je to docela obvyklé.
• Cítíš velkou únavu. V noci se kvůli bříšku moc nevyspíš, často se budíš.
• Je ti slabo. Zvyšuje se objem krve v těle a najednou máš nedostatek hemoglobinu. To se projevuje mimo jiné velkou únavou.
• Dělá se ti mdlo. Máš pořád hlad a dost možná máš krevní tlak buď strašně nízký, anebo dost vysoký.

Pak přijde porod a maminka se hrdě vydá s kočárkem do města. Co jí také zbývá. Musí k lékaři, nakoupit, pro starší děti do školky, apod. Jenže ouha. Cestování s kočárkem je ještě horší, než cestování s bříškem!

• Tramvaj zastaví a na nástupišti není nikdo, kdo by s kočárkem pomohl.
• Když tam někdo je, často si maminky vůbec nevšimne a rychle zmizí v útrobách vozu.
• Při vystupování je to ještě horší – maminka má hrůzu z toho, jestli na zastávce, kde vystupuje, bude nějaká pomocná ruka. Tato obava se stupňuje s tím, jak se tramvaj vyprazdňuje a osazenstvo stárne.
• Maminka s hrůzou zjišťuje, že většina stanic v metru NENÍ bezbariérová. Výtahy chybí, a tak se vydáváš na dobrodružnou výpravu a učíš se jezdit na eskalátorech s kočárkem, ve kterém spí miminko. V praxi to znamená to, že s vypětím všech sil kočárek držíš celou cestu po schodech a pak se modlíš, aby dole při výlezu nedošlo k nějakému většímu škobrtnutí.
• Pořád musíš někoho prosit a volat o pomoc. Lidé si tě nevšímají, musíš žádat opakovaně a důrazně.
• Do toho cítíš velkou únavu, bolí tě svaly a záda z toho, jak pořád nosíš a zvedáš dítě. V noci se moc nevyspíš.

Líbí se mi kampaň S kočárkem Prahou, která se objevila začátkem února v pražské MHD. Kampaň vyzývá lidi k základní slušnosti. Nejen v dopravních prostředcích. A přestože je zaměřena na těhotné ženy a maminky malých dětí, slušnosti se skutečně meze nekladou. Když se naučíme kolem sebe dívat, naučíme se také vidět ty, kteří potřebují naši pomoc a ohleduplnost. A nám to třeba udělá radost, když pro někoho druhého uděláme dobrou věc.

Nemysli jen na sebe a na své pohodlí. I ty budeš jednou starý. Nemocný. Zraněný. Nastávající či stávající rodič.

Pustit sednout toho, kdo to potřebuje či očekává, je slušnost. A co víc, nejen, že můžeš mít dobrý pocit z toho, že někomu pomůžeš a potěšíš ho, ale dost možná předejdeš i nějakému nepěknému úrazu.