Snad žádná jiná noc (krom té vánoční a možná velikonoční) nebyla tolikrát zpracována, jako ta dnešní. Jsou o ní psané knihy, točené dokumenty, zmiňuje se ve filmech, písních, seriálech. Noc, která před 49 lety oddělila jednadvacátý srpen od toho dvacátého, totiž zásadním způsobem změnila životy všech obyvatel Československa i celé této země.
…a ta proměna nebyla ani trošku hezká. Pojďme se teď na chvilku vrátit o těch bezmála padesát let zpátky do srpna 1968.
Ještě ani nesvítá a ty už jsi vzhůru. Venku drnčí dlažba, nad hlavami hučí motory letadel, do oken v pravidelných intervalech proniká světlo od projíždějících vozidel a na stěnách tak vytváří podivnou stínohru. Nic z toho se normálně v noci neděje, netušíš, co je dnes jinak. Nahmatáš rádio a pustíš si zprávy, snad tam o tom něco bude: „Včera, dne 20. srpna 1968, kolem 23. hod. překročila vojska Sovětského svazu, Polské lidové republiky, Německé demokratické republiky, Maďarské lidové republiky a Bulharské lidové republiky státní hranice Československé socialistické republiky. Stalo se tak bez vědomí prezidenta republiky, předsedy Národního shromáždění, předsedy vlády i prvního tajemníka ÚV KSČ a těchto orgánů. (…) Předsednictvo ÚV KSČ vyzývá všechny občany naší republiky, aby zachovali klid a nekladli postupujícím vojskům odpor. Proto ani naše armáda, Bezpečnost a Lidové milice nedostaly rozkaz k obraně země.“
Válka? Co to je za nesmysl? Vždyť to jsou přece naši spojenci! (Možná už jsi předtím měl/a představu o tom, co je Sovětský svaz za „spojence,“ ale stejně tě to překvapí – alespoň formálně jsou to naši „bratři,“ minimálně na světových mapách jsme na jedné straně od tlusté čáry představující železnou oponu.) Pokud máš doma telefon, snažíš se dovolat svým blízkým, varovat je, co se děje, možná i od nich nějaké informace získat.
Svítání ti dodává odvahu a ty se vypravuješ podívat ven – přece jen projíždějí, nestřílí se. Venku defilují nekončící zástupy tanků a nákladních vozů, jejichž nákladem jsou mnohohlavé hromady vojáků, většinou ze Sověty spolknutých asijských zemiček, jejichž názvy jsi možná ani nikdy nezaslechl/a. Nikdo z nich neví, co tu pohledávají, jejich velitelé snad tuší něco o revoluci a občanské válce, které přijeli zabránit. To ty samozřejmě nevíš a tudíž tě ani nenapadne jim vysvětlovat, že to je nesmysl, že tu žádná občanská válka není a nebude. Ono by to stejně nemělo smysl.
Několik dní prožíváš stále v šoku a v obavách, kdy se ta válečná mašinérie spustí. Prý se někde už střílelo, v rádiu hlásili jména zabitých Čechoslováků. Dokud ještě rádio vysílalo. Pak je nahradilo nevěrohodné vysílání ve zkomoleném jazyce, který byl češtině a slovenštině jen pramálo podobný. Pak ti začíná svítat, o co jde. Několik měsíců se v Československu rozmáhaly tendence s příslibem svobody a demokracie. A to si velký ruský medvěd nenechal líbit. I ti nejnaivnější zastánci režimu teď chápou, že řeči o bratrství a souručenství socialistických zemí byly kecy, že jsme jen državou Sovětského svazu. A teď i okupovanou zemí.
Ještě pár týdnů, možná měsíců, doufáš, že se to změní, že se to nějak vysvětlí, že se vzepřeme – ne. Nestane se nic. Ještě do konce roku ´68 se zavřou hranice a ven už se nikdo nedostane. Atmosféra se uklidní, ale vojáci zůstanou (a zní to neuvěřitelně, že tu zůstali až do roku 1990!).
Blíží se první výročí okupace a společnost se ještě jednou vzedme na odpor, v Praze a větších městech jsou uspořádány demonstrace, avšak jsou krutě rozehnány. Ne sovětskými vojsky, nýbrž československými pořádkovými jednotkami pod taktovkou Komunistické strany Československa. Teď je definitivní konec naivní představy o socialismu s lidskou tváří. Na dalších dvacet let zůstává jen zrůdná tvář komunistické diktatury.
Vrátíme se zpátky do roku 2017 a připomeneme si devětačtyřicáté výročí této tragické, ale pro prozření důležité události. A především si z ní vezmeme ponaučení a budeme se snažit předejít tomu, aby k něčemu podobnému ještě kdy mohlo dojít.