Velikonoce jsou tak trošku zvláštní svátky...
Každý rok jsou v jiném termínu, přičemž málokdo tuší proč a podle čeho se datum určuje. Za hlavní den Velikonoc se běžně považuje pondělí, což není úplně typický den na oslavy. Když v zahraničí popíšete naše velikonoční zvyky, místní s údivem kroutí hlavou a užuž chtějí alarmovat lidskoprávní organizace. Občas bývají nazývány svátky jara, přestože často ještě bývá počasí na lyžování. Někteří možná tuší, že jde o křesťanské svátky, ale kolem sebe spatří jen malovaná vajíčka, pletený vrbový karabáč a nadměrné pití alkoholu - jak to do sebe zapadá?
Kdo ty svátky pořád posouvá?
Tak to zkusíme rozmotat hezky od začátku. Velikonoce mají pevný termín, jen ne podle našeho kalendáře. Při pátrání po původu těchto svátků totiž musíme jít hluboko do historie, až do starověkého Izraele. Velikonoce, hebrejsky pesach, pascha nebo taky seder jsou totiž původně židovský svátek připomínající vysvobození z egyptského otroctví. A slaví se každoročně 15. den měsíce nisanu. Jenže židovský kalendář byl lunární, tedy každý měsíc měl 28 dní a do našeho 365 dní dlouhého roku to tedy úplně neštimuje. Nejjednodušší, i když přesto krkolomné, pravidlo pro určování termínu Velikonoc podle našeho kalendáře je, že připadají na první neděli po prvním jarním úplňku (tj. prvním úplňku po 21. březnu). Každý rok jsou proto Velikonoce v trochu jinou dobu, celkem je 35 možných termínů.
Svátek v pondělí? To si po něm nemám kdy odpočinout...
Proč je volno v pondělí? No, to už žádné vysvětlení v původu svátku nemá. Židé slaví Velikonoce v sobotu, křesťané v neděli, pondělí není pro nikoho vyloženě svátečním dnem, je pouze druhým dnem oktávu - osmidenního trvání svátků. V historii se tak nějak experimentálně zjistilo, že první den po libovolném svátku je pracovní morálka a výkonnost stejně na bodu mrazu a proto se zvykově zakotvilo volno jeden den po nejvýznamnějších svátcích - třeba svátek sv. Štěpána po Vánocích nebo v dřívějších dobách Svatodušní pondělí - den po Hodu Božím svatodušním (tento svátek už na lidové úrovni zanikl). Podle lidových tradic se v tyto dny už nic moc neslavilo, ale chudina a nádeníci, kteří si tento den neměli jak vydělat, měli možnost vykoledovat si u bohatších rodin něco k snědku (odtud zvyk vánočního koledování a částečně i velikonoční pomlázky).
Hody hody doprovody... Jaký to má význam?
Pomlázka, mrskut, švihačka, hodovačka, žíla nebo dyngus. To jsou všechno nářeční výrazy pro tu divnou tyčku spletenou z vrbového proutí, přeneseně pak i pro samotný akt jejího používání. Na západ od nás byste podobný zvyk hledali marně, jeho původ je nejspíše slovanský. Prvotní význam šlehání slečen tímto spleteným proutím nejlépe naznačuje označení 'pomlázka' - 'pomladit'. Chlapci a jinoši prokazovali touto na první pohled barbarskou činností žádanou službu slečnám a pannám, neboť se všeobecně věřilo, že svěžest mladého vrbového proutí se při šlehání přenese do těla té které panny a tak následující rok díky tomu nejen že neuschne, nýbrž dokonce omládne! No, pokud tam nezafungoval nějaký placebo efekt, tak asi žádná panna neomládla, ale na druhou stranu nejspíš málokterá uschla, takže to nějaký efekt aspoň na oko mělo.
Forma sváteční omlazovací procedury se kraj od kraje lišila a dodnes trochu liší - někde je zvykem chodit s pomlázkou jen za známými, jinde dům od domu. Někde se mrská jen tak zlehka, v jiných krajích trochu víc zostra (ale za nakládačku, po které zůstanou na zadnici krvavé šrámy, Tě nepochválí nikde!). V některých moravských a slovenských regionech je tato veselice zpestřena lovem prchajících slečen, které se snaží vyhnout všem koledníkům, až na jejich milého, kterým si přejí být omlazeny.
Liší se i obvyklá odměna za omlazení. Jako malý jsem nejradši viděl čokoládová vejce, protože těch obyčejných bylo dost a další stužku na pomlázku jsem nepovažoval za odměnu; tradičního v tom však pochopitelně nebylo ani zbla. Nejvíce rozšířenou tradicí pak jsou malovaná vejce - kraslice. Ta však nebyla jen tak pro někoho, ale jenom právě pro toho jednoho vyvoleného frajárka, který se té dcérečce, která kraslici vyráběla, líbil. Když už ten vztah byl oboustranný, obešlo se předávání vajíčka bez tyjátrů. Když ale slečna chtěla někomu dát najevo, že by si jí mohl víc všímat, a styděla se to říct, fungoval pro to právě zvyk pomlázky a darování kraslic. Běžné bylo i to, že slečny kraslice posílaly svým vyvoleným po svých kamarádkách. Pokud mládenec vajíčko přijal, byla ruka v rukávu. Pokud kraslici vrátil zpátky, dělalo se, jako by nic a děvčica se musela poohlédnout po jiném.
Démon alkohol
Během dvacátého století tyto krásné tradice jaksi ztratily své kouzlo a významově se dost vyprázdnily, takže dnes se setkáme s netečností nebo kyselými obličeji omlazovaných dívek (čemuž se úplně nedivím), ale i s odměnami, jako je drobná hračka, peníze (!!!) nebo samozřejmě panák. Co by to bylo za tradici, kdyby se u ní aspoň trochu nemohlo pít? To nás přivádí k poslednímu bodu tohoto článku a to je právě alkohol.
Velikonoce jsou hned po Silvestru druhým dnem, kdy se u nás spotřebuje nejvíce tvrdého alkoholu a kdy jsou záchytky a nemocnice nejvíce zaměstnány podnapilými lidmi. Zároveň drží velikonoční pondělí spolu se začátkem letních prázdnin smutné prvenství v počtu smrtelných dopravních nehod, ve kterých hraje alkohol svoji roli. Jestli Ti bylo osmnáct a hodláš se zastavit u pár kamarádek, s každou si dát jednu skleničku a hodinu poklábosit, pak to není problém (samozřejmě pokud nejedeš autem!). Ale jestli je rok Tvého narození vyšší než 1998, hodláš obrazit půl vsi nebo dobře víš, že tvrdý alkohol nezvládáš nejlépe, ve vlastním zájmu se zkus tekuté pomlázce vyhnout. Pamatuj taky, že do auta k opilému řidiči se zásadně nenasedá a že i pokud nikdo z vaší posádky nepije, budou zítra silnice méně bezpečné místo než kdy jindy. Bohužel to většinou nemění ani fakt, že policie na velikonoční pondělí posiluje silniční hlídky a provádí častější a důkladnější namátkové kontroly.
Tak ať jsou letošní Velikonoce bez zbytečných úrazů, pokut a kocovin, ať jsou veselé a pomlázka štědrá a příjemná!