Pasťák, polepšovna, výchovňák… Těch lidových názvů pro zařízení, do kterého se dostávají děti s výchovnými problémy, je celá řada. Ale taky je celá řada mýtů a nepravd, které jsou kolem těchto zařízení opředeny, tak si v tom pojďme udělat jasno.
V první řadě by bylo fajn udělat si pořádek v tom, co “pasťák” je a co není. Dneska jsem chvíli přemýšlel, co vlastně to slovo znamená, a musím se přiznat, že mě vůbec nenapadlo, od čeho by to mohlo být odvozené. Internetové slovníky taky mlčí, tak kdyby snad někdo ze čtenářů věděl, napište mi to do komentářů, budu rád :) Každopádně je to něco, co je vnímáno jako zařízení pro zlobivé děti zhruba v rozptylu diagnostický ústav až vězení pro mladistvé, ale úplně tak volné to není.
Rozhodně to není vězení pro mladistvé. Do takového zařízení putují mladiství (15 - 18 let) odsouzení pachatelé trestných činů. V pasťácích nejsou mladí za trest, ale proto, aby se dostali ze škodlivého prostředí do bezpečí, kde budou moct na sobě zapracovat, aby se mohli později normálně začlenit do společnosti a neohrožovat ji ani sebe.
Není to ani děcák. Dětské domovy se starají o děti, o které se nemohou starat jejich rodiče, ale které zároveň nemají žádné závažné výchovné problémy.
Obecně jsou to tedy ústavy pro děti a mladistvé s výchovnými problémy. Za pasťák by se mohly považovat diagnostické ústavy, ale o těch jsme si psali, že jsou vlastně jenom krátkodobá přestupní stanice, kde se rozhoduje, kam dítě poputuje dál. Nejlépe tomu termínu odpovídají dva druhy ústavů, a to dětský domov se školou (DDŠ) a výchovný ústav (VÚ).
Jaký je mezi nimi rozdíl? Oba typy zařízení jsou pro nezletilé osoby s výchovnými problémy a slouží k zajištění výchovy a vzdělávání v bezpečném prostředí, které nebude tyto mladé dále ohrožovat, ale naopak bude motivační pro nápravu rizikového chování. Rozdíl je ten, že DDŠ je pro děti do 15 let a VÚ je pro mladé od patnácti do osmnácti, výjimečně devatenácti let.
Ta paleta problémů, s kterými děti, které se dostanou do DDŠ nebo VÚ, je opravdu bohatá, ale některé věci jsou častější než jiné - z nich sem určitě bude patřit kouření (prakticky nikdo z klientů těchto zařízení nad dvanáct let není nekuřák), hojné experimentování s drogami a alkoholem, zejména u dívek je časté rizikové sexuální chování (už třeba na hranici dvanácti - třinácti let), nepříliš překvapivé bude i záškoláctví, šikana nebo jiná forma agrese, výtržnictví apod.
Kdyby Tě zajímalo, kolik je v “polepšovnách” kluků a holek, bylo by to zhruba 60 % kluků oproti 40 % holek. Trend je však takový, že se tento poměr rychle vyrovnává.
No, složitá otázka… Dříve byla zamřížovaná okna a dveře bez kliky nejspíš standardem, ale situace se pomalu ale jistě mění. Výchovňáky opravdu nejsou vězením, mříže by zde být neměly, i když si to možná část pracovníků těchto zařízení myslet nebude. Každopádně režim je zde přísnější, než na jaký jsme zvyklí z rodin a rozhodně o dost přísnější, než na co jsou z rodin zvyklí klienti. To však není známkou trestu, ale nastavení podmínek pro výchovu - v prostředí bez hranic se mladý člověk těžko orientuje, sotva může poznat dobré od špatného. V prostředí na první pohled přísnějším, ale jasnějším, pomáhají hranice a pravidla přesně označovat, co se smí a má (tedy co je dobré) a co se nesmí (tedy co je špatné).
No jasně! Z názvu dětských domovů se školou to přímo vyplývá, že škola je nedílnou součástí těchto zařízení, ale i ve výchovných ústavech jsou školy a učiliště, kde se chovanci vzdělávají. Výběr škol možná není tak pestrý jako pro děti, které žijí ve svých rodinách, ale zase jsou tyto školy šité těmto dětem na míru a učí na nich odborníci, které nějaký výtržník jen tak nerozhodí, a vědí, jak s ním pracovat, aby mu pomohli a zároveň jeho i ostatní něco naučili.
Pochopitelně, že vede, a ne jedna! Když pomineme útěk, což není dlouhodobě nejvýhodnější strategie, může se svěřenec DDŠ nebo VÚ dostat zpět ke své rodině, když pominou důvody, proč byl do tohoto ústavu umístěn. Ty důvody pochopitelně musí pominou jak na straně dítěte, tak i v jeho rodině, aby se předešlo tomu, že návrat do rodiny zase uvede dítě do nebezpečí.
Ale ani když se tohle nepodaří, neznamená to pro mladého člověka konec světa. Nebudeme si nic namlouvat - očekávat, že všichni čerstvě dospělí, kteří vyjdou z VÚ, si bez problémů najdou byt, práci, založí rodinu a budou ke spokojenosti své i okolí žít spořádaně do konce života, by bylo možná lehce naivní. Že někdo spadne do těch samých nebo i horších problémů, to se samozřejmě stát může. Ale na druhou stranu to není automatické a osud mladých lidí, kteří opustí brány výchovného ústavu, ještě nebyl napsán - je to pak jen v jejich rukou.
Článek vznikl díky podpoře projektu Pomozte dětem organizovaného Českou televizí a Nadací rozvoje občanské společnosti.