Veskrze krátce, vždyť dítě by zde nemělo strávit déle než dva měsíce. Ale i ty dva měsíce se někdy mohou zdát pekelně dlouhé… Co jsou diagnostické ústavy zač, k čemu jsou, co se tam děje a jak se tam mohou děti a mládež dostat? Čti dál a dozvíš se!
Diagnostické ústavy jsou jednou z forem ústavní výchovy. V České republice jich máme všehovšudy 14, z toho jeden je čistě pro děti, které nemají české občanství, z dalších třinácti jich je 8 pro děti a zbytek pro mládež. Rozlišuje se totiž dětský diagnostický ústav, kam chodí děti od 3 let do ukončení povinné školní docházky. Pro mladé od 15 do 18 (výjimečně 19) let pak funguje diagnostický ústav mládeže.
Odpověď na tuhle otázku vlastně musí být dvojí - jednak tu narazíme na děti (nebo klienty, abych označením “dítě” neurazil už skoro plnoleté lidi) a pak taky samozřejmě na nějaké pracovníky. A v obou dvou skupinách jde o pestrou škálu lidí.
Co se týče chovanců diagnostického ústavu, ti se sem dostávají z mnoha různých příčin. Část z nich přichází ze svých rodin takzvaně dobrovolně. To znamená, že jejich rodiče sami dospěli k tomu, že jejich dítě má nějaké vážnější problémy (především s chováním), se kterými si nevědí rady. Buď si mohou o diagnostický pobyt dítěte sami zažádat, nebo je jim to doporučeno pracovníky OSPOD (orgán sociálně právní ochrany dětí - takzvaná sociálka).
Další možností je, že se tu objeví děti, kterým to nařídil soud. Ten tak udělá zase na základě doporučení OSPOD. Děje se tak ve chvíli, kdy je vážně ohroženo zdraví, bezpečí nebo vývoj dítěte. Soud tedy může nařídit diagnostický pobyt dětem, které mají kázeňské problémy, ale i těm, které se doma vyskytují v dlouhodobě nepřijatelných podmínkách.
No a co se týče pracovníků, najdeme tu taky vícero profesí, které si berou děti “do parády.” V první řadě jde o sociální pracovníky - případ každého chovance má na starosti některý ze sociálních pracovníků, který zajišťuje přijetí dítěte, prochází s ním celým jeho pobytem a shromažďují se u něj zprávy od dalších odborníků, kteří s dítětem pracují.
Pak je tu psycholog, který má s klienty diagnostické a terapeutické pohovory a sezení. Zkoumá potřeby dítěte a případně také to, jak vážné dopady nepříznivého prostředí si s sebou dítě z domu nese.
A potom tu může být celá řada speciálních pedagogů, kteří zjišťují výchovné potřeby dítěte a navrhují další postup práce s ním. Prim mezi nimi hraje etoped - odborník, který pomáhá hledat řešení problematických situací, odhalit příčiny a doporučit vhodné výchovné postupy.
Chovanci ústavu zde mají poměrně přísný režim, ale neznamená to, že by to tu bylo jako ve vězení. Děti zde chodí do školy, která bývá přímo v ústavu. Že tu nemůže jít o nějakou systematickou výuku, když žáci během roku přicházejí a po osmi týdnech zase odcházejí, je jasné. Ale je důležité, aby dítě nevyšlo z pravidelného rytmu a mělo také nějaký pevně daný prostor k plnění úkolů, které zpravidla dostávají ze svých “domácích” škol.
Po škole následují vyšetření, sezení, pohovory, volnočasové aktivity (většinou pod taktovkou vychovatelů), také nějaká komunitní a skupinová setkání. V závislosti na věku dítěte a jeho chování a podmínkách mívají klienti diagnostických ústavů povolené různě dlouhé vycházky. Je zde také prostor pro návštěvy a na víkendy nebo svátky také bývá běžně možné jezdit domů - pokud pro to není nějaká vážná překážka.
V průběhu pobytu se zjišťuje, jak dítě funguje, co by bylo v jeho zájmu a hodnotí se, jak efektivní je práce s ním.
Otázka “kam dál?” se řeší vlastně v průběhu celého pobytu v diagnosťáku. Část dětí může po dvou měsících putovat zpátky domů - to v případech, kdy celá rodina pracovala na tom, aby se vymýtily příčiny, které k diagnostickému pobytu vůbec vedly, a je nastavený plán další péče o dítě - krom různých výchovných doporučení rodičům může jít třeba o dohled kurátora pro děti a mládež, navštěvování různých poraden apod.
Jiná část dětí putuje po osmi týdnech diagnosťáku do dětského domova - děje se to tehdy, kdy návrat domů není možný (rodiče nežijí, jsou ve vězení, v léčebnách apod.) nebo není žádoucí (doma je pořád prostředí, ve kterém by byl ohrožený zdravý vývoj dítěte), ale zároveň dítě nepotřebuje nějaká zvláštní výchovná opatření.
Další děti čeká přechod do výchovných ústavů nebo dětských domovů se školou - to je nařízeno tehdy, kdy není momentálně žádoucí návrat domů a dítě potřebuje speciální péči, třeba kvůli svým kázeňským problémům, rizikovému chování apod.
No a čas od času se může stát, že se během pobytu v diagnosťáku zjistí, že dítě potřebuje opravdu odbornou specializovanou péči třeba kvůli svému psychickému nebo mentálnímu znevýhodnění a tak tyto děti putují do léčebných ústavů nebo třeba týdenních stacionářů.
Závěrečný odstavec je o osobních zkušenostech autora článku s diagnostickými ústavy. Jelikož jsem byl v diagnosťáku na praxi a v rámci své práce jsem v těchto ústavech čas od času navštěvoval své klienty, odnesl jsem si odsud několik zajímavých poznatků:
Máš Ty svou osobní zkušenost z diagnosťáku? Nebo přenesenou od někoho známého, kdo si jím prošel? Poděl se o ni! Napiš nám na mail pokec@jdidoklubu.cz, rádi Tvou zkušenost anonymně zveřejníme! Zajímá Tě o tomto tématu něco víc? Máš z diagnosťáku nějaké nezpracované téma? Čeká Tě diagnostika v ústavu a děsíš se toho? Ozvi se na náš Pokec a rádi se Ti budeme věnovat!
Článek vznikl díky podpoře projektu Pomozte dětem organizovaného Českou televizí a Nadací rozvoje občanské společnosti.