"Fyzické tresty nejsou efektivní" - rozhovor s Petrou Wünschovou o domácím násilí

„Jak se žije v dysfunkční rodině?“ To je název seriálu článků, ve kterých se teď na jdidoklubu.cz díváme na to, jak vypadá život dětí, které žijí v rodinách, kde něco „drhne.“ Jedním ze způsobů, jakým to může drhnout (a to dost nepříjemně), je když se doma napřáhne ruka. Proti dětem, proti mamince, proti tátovi… Prostě když rodinu zasáhne násilí. A právě pomoc rodinám zasaženým domácím násilím je posláním Centra LOCIKA, jehož ředitelku Petru Wünschovou jsme si pozvali na rozhovor.

Paní Wünschová, LOCIKA vznikla s cílem pomáhat dětem a jejich rodičům žít život bez násilí a posilovat zdravé vztahy v rodině. Vy jste byla u jejího zrodu. Co Vás přimělo k založení centra, které se zabývá právě domácím násilím?

Centrum jsem založila na základě svých dlouholetých zkušeností s prací v azylovém domě pro oběti domácího násilí. Přicházely sem ženy a zpravidla přicházely s dětmi. Z kontaktu s dětmi dětí bylo brzy zřejmé, jak závažným způsobem jsou vývoj a vztahy dětí násilím v rodině deformovány a jak moc tyto děti potřebují odbornou specializovanou pomoc. Ukazovalo se totiž, že pokud chceme násilí v rodině skutečně zastavit, nestačí jen rodinu ukrýt do bezpečí, ale je nutné v zájmu dítěte pracovat i s oběma rodiči. A proto jsem se rozhodla založit LOCIKU.

Jak mají děti poznat, co je násilí, které je potřeba řešit, a co je „ještě v pohodě?“ Máte nastavenou nějakou hranici, za kterou už je to potřeba řešit?

Děti samy to poznají jen velmi těžko. V rodinách ohrožených domácím násilím je násilné, manipulativní a kontrolující jednání normou a děti je tudíž považují za normální. Až když začnou chodit do kolektivu, do školy, kde se konfrontují s ostatními, často se projeví, že jsou něčím jiné. My jsme v roce 2015 dělali kampaň pro náctileté právě s názvem Co je doma normální, aby se děti nebály či nestyděli obrátit se na nás o pomoc. Kampaň měla také za cíl upozornit na to, že někdy začíná domácí násilí velmi nenápadně a je potřeba zachytit počáteční signály. Ale často je úlohou právě dospělých - rodičů, učitelů, lékařů či např. přátel či sousedů rozpoznat, že v rodině není něco v pořádku a podat dítěti pomocnou ruku. Pro dítě je toto velká zátěž.

V mnoha rodinách je zavedený model výchovy, ve kterém mají fyzické tresty a „výchovné“ pohlavky svoje místo. Jaké jsou argumenty proti fyzickým trestům? Proč jsou škodlivé?

Myslím, že stojíme před důležitou společenskou změnou - naučit se děti vychovávat s respektem a bez fyzických trestů.

Fyzické tresty totiž nejsou výchovný prostředek a nic jako výchovné naplácání nebo výchovná facka neexistuje. Je to většinou projev naší rodičovské bezmoci či naučených stereotypů, kdy jsme sami byli v dětství trestáni. Dnes již ale na základě mnoha výzkumů víme, že fyzické tresty nejsou efektivní způsob, jak vychovávat děti. Naopak, pokud fyzické tresty používáme často, zvyšujeme šanci, že naše dítě nám nebude věřit, bude více agresivní i méně poslušné. Přesto fyzické tresty stále schvaluje podle nejnovějších dat 63 % českých rodičů. Je to logické, většina z nás byla v dětství fyzicky trestána, považujeme to tedy za normu. Já jsem ale za svou profesní kariéru pracovala s hodně dětmi, kde právě tolerance k fyzickým trestům ve společnosti umožnila, že tyto děti byly svými rodiči týrány. V zahraničí např.ve Švédsku k tomuto kroku zásadně přispělo i to, že fyzické tresty dětí začal občanský zákoník považovat za něco, co se nesluší.

Jaké jsou nejtěžší dopady domácího násilí? Rány a modřiny jsou vidět, ale většinou asi přebolí. Jaké jsou ale ty důsledky, co nejsou na první pohled patrné? A jak v Centru LOCIKA pracujete na jejich zmírnění?

Dítě zažívající domácí násilí přichází o jednu z nejdůležitějších věcí - o bezpečný domov a jistý vztah k oběma rodičům, ale i o notnou dávku zdravého sebevědomí. Nevyrůstá s pocitem, že svět je dobré místo k životu. A není podstatné, jestli je násilí přímo zaměřené na dítě nebo je dítě „pouhým“ svědkem násilí mezi rodiči. Dnes už víme, že na dítě to působí stejně.

Tyto děti se od svých vrstevníků velmi liší, neznají bezstarostné dětství bez násilí a strachu, nemají se o koho opřít a cítí se tak velmi osamoceně a chovají se proto velmi často jako „malí dospělí“. Mohou také mít problémy s agresivním chováním vůči okolí či vůči sobě, potíže se vztahy s vrstevníky i autoritami ve škole, mívají potíže s regulací svých emocí i chování. Pro okolí často reagují nevypočitatelně a nesrozumitelně, okolí se jich může proto bát. Nebo naopak to jsou děti velmi nenápadné, jakoby neviditelné, často trpí velkou úzkostí a depresí, mohou se sebepoškozovat a v závažných případech mohou být ohrožené zvýšeným rizikem sebevražd. Mívají často a naprosto logicky problémy ve škole. Jak s učením, protože v důsledku trvalého stresu v rodině se nemohou dobře soustředit, z téhož důvodu mívají potíže s pamětí, rozvojem řeči i motoriky atp. Často také bývají tyto děti mylně diagnostikovány a léčeny jako děti s ADHD či specifickými poruchami učení či chování. Běžné postupy, které se pro tyto děti používají, zde ale logicky selhávají. U dětí, které zažívají doma násilí, je třeba primárně násilí v rodině zastavit, obnovit pocit bezpečí a uzdravit rodinné vztahy. A na tom v Centru pracujeme, a to nejen s dítětem, ale s celou rodinou.

Jak se člověk ke službám LOCIKY dostane? Mohou se na vás obrátit přímo děti, když se doma s násilím potýkají?

Nejčastěji k nám přicházejí klienti na doporučení OSPODu (orgán sociálně-právní ochrany dětí). Také na doporučení třeba spokojených klientů. Každý se na nás může obrátit také anonymně. Samozřejmě se na nás mohou obrátit i samotné děti, i když se to zatím nestává moc často.

Centrum LOCIKA funguje v Praze. Fungují podobná centra i v dalších městech, nebo k vám přijíždějí rodiny z celé republiky?

Centrum poskytuje své služby pouze ohroženým dětem a jejich rodinám z Prahy a Středočeského kraje. Od začátku fungování jsme navýšili kapacitu ze 150 na 250 dětí ročně, nicméně ani to nestačí. Vnímáme potřebu pomoci i dalším dětem v celé České republice, proto jsme společně s Nadací Terezy Maxové dětem a firmou CTP iniciovali projekt Dětství bez násilí, příští rok by se služba měla rozšířit do třech dalších krajů. Naším cílem je, aby v roce 2027 byla dostupná včasná a odborná pomoc alespoň pro 2500 dětí. Právě tolik dětí ročně totiž podle Ministerstva práce a sociálních věcí zažívá ty nejtěžší formy domácího násilí.

To je všechno? Ani náhodou! Druhou část rozhovoru tu najdeš už zítra!

Článek vznikl díky podpoře projektu Pomozte dětem organizovaného Českou televizí a Nadací rozvoje občanské společnosti.



Dotazník není zadán


Napište svůj názor

Psát reakce smí pouze registrovaní uživatelé. Pokud jste zaregistrováni musíte se přihlásit.

Nařízení EU o ochraně osobních údajů

Tato webová aplikace Sonic.cgi splňuje požadavky pro GDPR. Aktuální informace naleznete zde.