Včera jsme zveřejnili první část rozhovoru s Petrou Wünschovou, zakladatelkou Centra LOCIKA, které pomáhá rodinám zasaženým domácím násilím. Bavili jsme se o tom, co je to domácí násilí, proč neexistuje nic jako "výchovné" fyzické tresty i jaké jsou důsledky neřešeného násilí v rodinách. A dnes tu máme druhou část rozhovoru...
Když se zkusím vcítit do role dítěte, které je doma svědkem nebo přímo obětí domácího násilí, asi bych tu situaci chtěl řešit, ale bál bych se, aby kvůli tomu rodiče nešli do vězení. Nebo abych já nemusel do dětského domova… Setkáváte se s takovými obavami? Jsou na místě?
Ano. To jsou přesně situace, kterých se děti bojí a je to logické. A jejich rozhodování o tom, zda někomu o situaci říct, je často komplikovaná i o fakt, že děti se za situaci doma cítí vinny a často se za ni i stydí. Přesto je moc důležitý krok, aby o tom, co se doma děje, zkusily mluvit s někým, komu věří. Zaslouží si žít v klidu, bez násilí a jejich rodiče taky. Ony nenesou za situaci doma odpovědnost, to je vždy záležitost dospělých. A navíc situace, kdy je za násilí v rodině někdo potrestán skutečně výkonem trestu ve vězení nejsou v ČR příliš časté, hovoří se asi o 7% případů skutečně závažného násilí v rodinách. Samozřejmě, každý případ je individuální, ale naše zkušenost je, že spíše rodiče dítěti doma vyhrožují, když situaci zveřejní, než že by to bylo něco, co reálně hrozí.
Zůstanu v roli dítěte: mám kamaráda/kamarádku a mám taky podezření, že u nich doma něco nehraje – občas zahlédnu modřinu, sem tam se náznakem zmíní o nějaké ráně, z jejich bytu někdy zaslechnu křik… Co byste mi doporučila? Mohu tomu kamarádovi/kamarádce nějak pomoci?
Pokud mám podezření, že v rodině dítěte se odehrává domácí násilí, mohu zkusit si s dítětem promluvit, upozornit třídního učitele, školního psychologa, lékaře, oslovit OSPOD - Orgán sociálně právní ochrany dětí na příslušném městském úřadě, obrátit se na policii. Důležité je, nebýt lhostejný a dítě podpořit v tom, že to, co zažívá doma není v pořádku.
Děti se mohou obrátit například na Linku bezpečí, Dětské krizové centrum, Centrum LOCIKA, na svého učitele, školního psychologa, jakoukoliv dospělou osobu ve svém okolí, ke které mají důvěru.
V Centru LOCIKA pracujete nejen s oběťmi domácího násilí, ale i s jeho pachateli, je to tak? Jak se dá pracovat s agresivním člověkem? Dá se nějak „převychovat,“ aby se u něj násilné chování už neopakovalo?
Máme radost, že se nám čím dál více daří řešit situaci také přímo s rodiči, kteří se násilí dopouští. Dokonce máme několik případů, kdy nás vyhledali z rodiny sami a první. A většinou to poté jsou ty případy, které mají pro rodinu i dítě šťastný konec. I přes závažnost násilí, ke kterému původně v rodině docházelo. Velmi si těchto rodičů, kteří najdou odvahu a přijdou do Centra LOCIKA s touhou po změně situace, vážíme.
Jak velká část případů se daří řešit doma, aniž by byl nucen z domácnosti někdo odejít?
K nám už většinou přicházejí rodiče, kteří spolu nežijí. Nicméně nám jde o to, aby i při rozchodu rodičů si dítě zachovalo vztah s nimi oběma, aby zůstali dobrými rodiči pro své dítě.
Jak dlouho takové řešení domácího násilí trvá? Je to spíš otázka jedné návštěvy LOCIKA, nebo je to běh na dlouhou trať?
Určitě to není otázka jedné návštěvy, s některými dětmi pracujeme třeba i dva roky.
Z jakého příběhu z Lociky máte největší radost? Je nějaký, který se Vám vryl do paměti?
Z poslední doby příběh otce, který nás oslovil sám. Přišel po incidentu, kdy se před očima svého syna pokusil zabít nožem svou ženu - jeho matku. Chlapec se s ním nechtěl vůbec vidět, otce jsme upozornili, že to tak může i zůstat. Každopádně respektoval naše doporučení, na chlapce netlačil, nesnažil se žádnými donucovacím prostředky o kontakt. Po téměř dvouleté terapii si chlapec byl schopen vzpomenout i na hezké okamžiky, které s tátou měl, zpracoval prožitá traumata. Díky intenzivní práci s celou rodinou se podařilo dosáhnout toho, že syn si aktivně sám řekl o setkání s otcem a ten byl na setkání připraven. Po setkání zhodnotil sám situaci, že se táta změnil, že již slyší, co potřebuje a chová se podle toho.
Díky za Vaše odpovědi a přeji hodně úspěchů ve Vaší práci, ať i ostatní příběhy mají podobně šťastný konec!
Článek vznikl díky podpoře projektu Pomozte dětem organizovaného Českou televizí a Nadací rozvoje občanské společnosti.