Co se stane 'potom'?

Co se stane 'potom'?

V tomto období možná častěji než jindy myslíme na naše blízké, zejména pak na ty, kteří už na tomto světě s námi nejsou. Ať už máme ve zvyku dívat se do kalendáře a sledovat, co je za významný den, nebo jsou nám svátky šumák a netušíme, kdy my sami máme jmeniny, můžou za to Dušičky; tedy Památka zesnulých. Proč máme potřebu na ně myslet? A co si představujeme, že se s člověkem děje po smrti?

Byť tato připomínka začíná být u nás vytlačována přejatým svátkem Halloween, stále nějak podvědomě cítíme, že je čas vzpomenout na naše babičky, dědečky a další blízké, kteří nás předešli. Možná je to atmosférou podzimu, plískanic a dřívějšího stmívání, možná neobvyklým ruchem kolem svícemi osvícených hřbitovů nebo na nás působí více než tisíciletá tradice vzpomínky na zesnulé právě v tomto čase. Zvyk vzpomínat počátkem listopadu na zemřelé totiž v křesťanském světě existuje už od konce desátého století a i ten vlastně navazoval na dřívější pohanský svátek Samhuin, při kterém lidé věřili, že se na den boří hranice mezi naším světem a podsvětím a že je možné se se ztracenými blízkými opět setkat. Ale proč to vlastně děláme? Proč uctíváme památku zesnulých a proč přemýšlíme nad tím, kam člověk dojde po skončení pozemské pouti?

To, že své přesvědčení nemůžeme podložit důkazy, neznamená, že není správné

Zajímavé je, že na otázku, zda věříme v nějakou formu posmrtného života, odpoví kladně mnohem více lidí, než na otázku po samotné víře nebo náboženství. Důvodem je prostá skutečnost, že lidem dělá problém srovnat se s myšlenkou, že v rámci nekonečného (nebo alespoň nezjistitelně dlouho trvajícího) vesmíru a času zabírá náš život jen nepatrný zlomek.  Zkrátka to většině lidí nedává smysl a tak máme potřebu přijít na to, co se s člověkem stane po jeho fyzické smrti.

Jelikož je nemožné získat takovou zkušenost a předat ji dalším lidem, nespadá otázka posmrtného bytí do oblasti vědy, nýbrž víry. Tím se nám sice situace ztěžuje v tom ohledu, že nikdy nepoznáme absolutní pravdu, a pokud ji poznáme, už nebudeme s to to někomu předat, na druhou stranu se nám otevírá možnost doufat v to, že po skončení pozemského života na nás čeká něco ještě lepšího. A nejen nás, ale především ty, na kterých nám hodně záleží a jejichž definitivní ztrátu si neumíme představit. A to je moc důležité, možnost mít naději, protože bez pocitu naděje na změnu k lepšímu bychom v životě asi moc problémů neustáli.

Jak to vidí lidé ve světě

Když jsme dospěli k tomu, že posmrtný život je tématem víry, je pochopitelné, že je ústřední myšlenkou většiny náboženství, přičemž každé si jej představuje trochu (nebo úplně) odlišně. Například hinduisté věří, že lidská duše je oproti tělu nesmrtelná. A smrt těla jen přiměje duši přesídlit do těla jiného. A to, do jakých podmínek se duše převtělí, záleží na tom, jak se chovala ve své předchozí inkarnaci. Jestliže tedy někdo konal během života samé dobro, čeká ho v příštím životě lepší osud. Pokud se choval špatně, čeká ho trest v podobě horšího údělu v další inkarnaci. Buddhisté oproti tomu věří, že člověk je součástí jednoho velkého společného bytí, do kterého plně vstoupí až po smrti. Mají tedy naději, že jestliže umře někdo dobrý, čestný a spravedlivý, dojde do Nirvány, tedy plnosti bytí oproštěné od strastí, které zažíváme tady na zemi.

Abrahámovská náboženství, tedy křesťanství, židovství a islám (abrahámovská podle společné postavy praotce Abraháma) vnímají posmrtný život oproti předešlým náboženstvím poněkud odlišně. Podle slov Bible/Koránu věří, že člověk byl stvořen k Božímu obrazu. A jelikož Bůh je nesmrtelný, i jeho obraz (člověk) musí být nesmrtelný. Pozemský život podle těchto náboženství smrtí plynule pokračuje do života věčného v nebi/ráji, pokud duše není obtěžkána těžkými hříchy. Konkrétní podoba nebe a pekla se u jednotlivých náboženství a jejich odnoží liší. Ale pro všechny (a koneckonců i pro výše zmíněná náboženství) platí, že po smrti očekávají nějakou zpravidla lepší budoucnost.

Nemusíme se však držet jen představ velkých náboženství, ostatně každý člověk si život po životě představuje trošku jinak. A žádná tato představa není ani lepší ani horší než ostatní. Nakonec ani nemusíme mít představu žádnou, nemusíme věřit na posmrtný život, ani to není špatně. Co je však důležité, je ta možnost v něco věřit a mít v něco naději. Zda ji využijeme nebo ne, to už je plně na nás.

Smutek je přirozený, ale s beznadějí je potřeba něco dělat

V souvislosti s tím, co jsme doposud psali, nemá být památka zesnulých truchlením a oplakáváním ztráty našich blízkých, ale radostným zavzpomínáním, co hezkého jsme s danou osobou prožili a pro někoho snad i připomínkou naděje, že se s nimi jednou znovu setkáme. Je logické, že ani skálopevná víra v život na druhém břehu nám nemusí vždy pomoct zbavit se pocitu smutku a zármutku nad ztrátou někoho, koho jsme měli rádi. Za tyto pocity se nemusíme stydět, jsou přirozené; na druhou stranu by nebylo správné kvůli nim propadat zoufalství a beznaději. Často nám s vypořádáním se s těmito těžkostmi pomohou naši přátelé nebo příbuzní, kteří nás podpoří, ale jsou situace, kdy nám ani taková podpora nemusí stačit. V takových případech není na místě ostych obrátit se o pomoc jinam. Každému bude vyhovovat něco jiného, někomu pomůže psycholog, jinému třeba nějaký duchovní, důležité je nenechávat si svoje trápení pro sebe, ale svěřit se někomu. A pokud takové (nebo klidně i úplně jiné) trápení prožíváš a nevíš, na koho se obrátit, zkus náš Pokec – vždycky Tě rádi vyslechneme a pokusíme se Ti pomoci!


Dotazník není zadán


Napište svůj názor

Psát reakce smí pouze registrovaní uživatelé. Pokud jste zaregistrováni musíte se přihlásit.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.     Další informace