Čas žít, čas umírat

Čas žít, čas umírat

Před měsícem jsme tu měli dušičky – vzpomínali jsme na naše zemřelé a filozofovali o tom, co se stane po smrti. Téma smrti a umírání je v našich končinách tématem hodně tabuizovaným. Smrti se bojíme, nechceme na ni myslet, abychom ji snad nepřivolali, nechceme se s ní setkávat. Přesto tomuto ponurému tématu věnujeme ještě jeden článek, protože – ať se nám to líbí, nebo ne – v životě máme jen jednu jistotu: zemřeme.

Předesílám, že tenhle článek není tak úplně „objektivní“ – je především o tom, jak smrt vnímám já, tedy i o tom, jak vnímám život – tu druhou stranu bytí na světě. O životě toho ale přecejen vím o dost víc, protože s ním mám zkušenost přímou, zatímco se smrtí jen zprostředkovanou. A tak to, co píšu, je postavené na mém soukromém světonázoru, nebo chcete-li víře.

Čas se narodit, čas umřít

Statisticky nejvíce lidí umírá kolem Vánoc a v zimě, respektive v předjaří. Neví se proč – asi je to prostě dobrý čas umřít. Převládá tma a noc nad dnem, něco skončilo a to, co přijde, ještě nezačalo. Usebíráme se do sebe, jako stromy, když shazují listy a mízu soustředí do kořenů. Zajímalo by mě, v kolik hodin lidé (nebo i zvířata) nejvíce umírají. Představuji si, že to bude v podobný čas, jako se nejčastěji rodí děti – navečer, nebo k ránu. V takovém tom „mezičase“.

Konec, nebo vyvrcholení života?

Přestože v mnoha kulturách je smrt brána vlastně jako vyvrcholení života a tedy nejdůležitější moment naší existence, přechod do jiné kvality bytí, u nás tomu tak není. Se smrtí máme spojenou velkou úzkost, strach, konec, nicotu. Lidé umírají zavření v nemocnicích, pod nánosem hadiček, odloučení od svých domovů a často i od svých blízkých. A vlastně – odloučeni i sami od sebe. Štítíme se smrti, a čím je blíž, tím více ji oddalujeme. A přece tu je a všechny nás potká, zrozením (nebo vlastně spíš početím) náš život začíná a smrtí se završí.

Je možné, že i tebe toto téma zasáhlo. Možná ti někdo blízký umřel, nebo právě odchází a ty nevíš, jak se s tím vypořádat. Tolik to bolí, jde se s tím vůbec smířit? To nemůže být pravda, říkáš si. Chce se ti křičet a kopat kolem sebe. Hledáš každou jiskřičku naděje. Propadneš do hluboké deprese. Úplně na konci je ticho a klid. Mír. Boj skončil. Je to zvláštní, ale nedávno jsem si skrz nějaké trable uvědomila, že absolutní smíření je vlastně jen ve smrti…

To všechno se lehko řekne, jenže jak umírající, tak pozůstalí, všichni prochází těžkou krizí a bolestí. Co je v těchto chvílích opravdu důležité?

Mluvte o tom

Podle informací z portálu zaměřeného na umírání www.umirani.cz je nejdůležitější komunikace a čas.

Není dobré dělat, že se nic neděje. Předstírat, že všechno je v pohodě, když není. Bohužel, lidé mají tendence tohle dělat z ohleduplnosti k umírajícímu, jenže mu tím paradoxně škodí. Umírající totiž ví, že "se děje" a potřebuje se vypořádat se svými záležitostmi, životem, připravit se na odchod. Potřebuje komunikovat o tom, co bude. Když mu to rodina neumožní, nemá se komu svěřit s tím, co ho trápí, co ještě potřebuje zařídit, a cítí ještě větší úzkost.

Příkladem může být umírající babička, jejíž zdravotní stav se náhle prudce zhoršíl a ví, že se jí čas již krátí. Chce si zařídit pohřeb podle svých představ a zbavit se nepotřebných věcí. Takové babičce moc nepomůže, když jí na její téma blížící se smrti neustále odpovídáme: "Ale babi, co to povídáš! O tom se nebudeme bavit! Prosímtě, podívej, jaká jsi čamrda, vždyť ty nás ještě všechny přežiješ!" My víme, že to není pravda. Babička je sice stará, nicméně není naivní. Ví to také...

Často se také z ohleduplnosti lže dětem. I děti ale potřebují znát pravdu. Lež snadno prokouknou, vycítí a jejich úzkost se tak ještě zhorší, protože není prostor mluvit o svém strachu.

Je proto dobré umírajícímu nelhat a naslouchat mu. Mluvit s ním o tom, s čím sám přichází, co ho souží a s čím se potřebuje vyrovnat, aby mohl v klidu a pokoji odejít.

Co můžu dělat?

Já vím… my nechceme, aby odešel. Bohužel, toto ale nemůžeme ovlivnit. Nemůžeme prodloužit čas, který tu má náš blízký vyměřený. Jediné co můžeme udělat je být tu s umírajícím, dát mu najevo, že ho máme rádi, naslouchat mu a být tu pro něj.

Každý člověk je jiný, jinak se narodí, jinak žije a jinak i umře. Proto se má dát umírajícímu prostor, aby se mohl rozloučit a odejít z tohoto světa s pokojem v srdci. Lidé, kteří pracují s těžce nemocnými umírajícími, popisují, že smrt je vlastně něco velmi tichého, křehkého, duchovního. Mluví o tom, že je vidět, jak se člověk odebírá na "druhý břeh" a je-li smířený, je i jeho smrt klidná a pokojná. Někdy je to rychlé, jindy pomalé... každý potřebuje svůj čas.

Umřít doma

Zatímco dříve se lidé rodili a umírali doma, dnes jsou tyto stěžejní okamžiky života přesunuty do nemocnic.

"V naší zemi se, statisticky vzato, umírá povětšinou smutně. Patrně téměř každý by nerad umíral sám, bez blízkých lidí. A přesto více než tři čtvrtiny z nás takto svůj život končí," říká Martina Špinková z organizace Cesta domů, podle níž ročně zemře v ČR zhruba 100 tisíc lidí, paliativní péči ale dostanou necelá 2 procenta pacientů.

Co to vlastně znamená, paliativní péče? U těžkých diagnóz - většinou jde o rakovinu - kde již pacient na léčbu nereaguje, přichází na řadu tzv. paliativní péče: tišení bolesti a řešení psychologických, sociálních a duchovních problémů nemocných. Cílem paliativní medicíny je dosažení co nejlepší kvality života nemocných (a jejich rodin), aby svůj život dožili co možná nejdůstojněji.

K tomu slouží tzv. hospice. Pacienti tam mají veškerou zdravotní péči, ale prostředí není tak strohé jako v nemocnicích, atmosféra je více "rodinná", personál je speciálně vyškolený, citlivý, je zde více soukromí, individuální přístup a navíc hospic nabízí další služby - sociální a psychologické poradenství, duchovní služby aj.

Hospic může být lůžkový, to je taková příjemnější alternativa nemocnice, nebo mobilní - domácí. V takovém případě jezdí hospic s věškerým potřebným vybavením k pacientovi domů.

Seznam hospiců v ČR podle krajů je např. ZDE.

Tady najdeš adresář všech možných důležitých služeb, hospice nevyjímaje.

Končí to smrtí?

Jsou lidé, kteří prožili klinickou smrt, tedy stav, kdy byli medicínsky mrtví (mozek nevykazoval žádnou aktivitu), ale podařilo se je znovu oživit. Tito lidé pozoruhodně shodně hovoří o tom, že zážitek smrti je něco krásného, a že po tom, co ji prožili, se jí již nebojí. Přestali cítit bolest, viděli své mrtvé tělo i své pozůstalé blízké, viděli, co se děje v jiné místnosti, nebo i v jiném místě, než kde umírali. Procházeli světelným tunelem do zahrady plné květin, vůní, slyšeli čarokrásnou hudbu, věděli, že se shledají se svými příbuznými a bylo jim krásně na duši. Vůbec se jim ani nechtělo zpět, ale z nějakého důvodu (většinou kvůli někomu, koho měli rádi) se vrátili.

Osobně věřím, že smrt není konec, ale přerod. Naše duše opustí tělo, ale existuje dál, a pokud se vyrovnala v tomto světě s tím, co ji poutalo, připojí se k nějakému velkému a krásnému bytí, kde není bolest, trápení, strach. Někdo na duši ani na nějaké "bytí" nevěří, já na to věřím.

Jednou jsem se nachomýtla k nehodě, při které zemřel dvacetiletý kluk. V jeho těle už duše nebyla. Dívala jsem se na něj a bylo to úplně evidentní - už nežil. Přesto tam nějakým způsobem byl přítomen v prostoru. Pro mě člověk není jen hromádka masa a kostí a elektrické impulsy v mozku. Věda možná existenci duše nepotvrdila, ale ani ji nijak nevyvrátila.

Jsou také lidé, kteří uznávají duši lidskou, ale říkají, že zvířata duši nemají. Jak to je, nevím. Ale věřím, že i zvířata mají duši zvířecí a po smrti najdou klid a je jim hezky.

Otisk každé bytosti v našem srdci, vzpomínkách, v tomhle světě – ten tu prostě je a neztratí se. Zemřelý je stále tím, kým byl, dokud byl živý. Rodičem, prarodičem, sourozencem, kamarádem, miláčkem…

Ztráta moc bolí

Když nám umře někdo blízký, je to strašné. Je to veliká bolest a je třeba to oplakat. Zažíváme šok a zmatek, zoufalství. Truchlit nad ztrátou blízké osoby je normální a nedá se říct, jak dlouho truchlení trvá. Pokud ale máme pocit, že už je to nad naše síly a nemůžeme dál, je dobré vyhledat pomoc psychologa, nebo psychoterapeuta, někdy i psychiatra.

"To není nic pro děti…"

Je běžné, že děti jsou z procesu umírání úplně vyloučené. Dříve tomu tak nebylo a děti viděly, jak jejich blízcí v rodinném kruhu umírají a bylo to tak nějak přirozené. Dnes se dětem často tají skutečný stav věcí a nejen, že nejsou u umírání, ale často ani na pohřbu. Z toho, co jsem si k tématu přečetla, i z toho, jak to cítím, myslím, že dítě je především člověk, stejně jako dospělý. I dítě se potřebuje se ztrátou vyrovnat, pochopit ji, projít si tím, smířit se… Děti často chápou tyto věci lépe, než si dospělí myslí. Ukazuje se, že jsou to spíše dospělí, kteří neumí o smrti mluvit a mají problém, nikoli děti.

Děti by měly dostat srozumitelné informace v rozsahu, který odpovídá jejich chápání. I děti potřebují čas rozloučit se s tím, koho mají rády a jeho odchod prožít. Zatajování a neochota dospělých na tohle téma s dětmi mluvit bohužel vytvoří v jejich srdci jakousi "díru", která nejde dost dobře zacelit.

Když to nejde unést

Zejména úmrtí blízkého rodinného příslušníka, jako je rodič, partner, nebo sourozenec, je extrémně náročná situace. Ať už se jedná o smrt náhlou, nebo jsme ji čekali, s tímto se nejde jen tak smířit. Troufám si říci, že psychologická pomoc pozůstalým je zde skoro nutností, protože takové lidi napadají ty nejčernější myšlenky. V případě, že smrt se dá předvídat, měla by se rodina spojit s psychologem ještě před tím, než přijde konec.

Existuje útěcha?

Někdy je smrt nepochopitelná a tragická, nesmyslná. Jsem si ale jistá tím, že ten, po kom truchlíme, by si určitě přál pro nás dlouhý a krásný život, nechtěl by, abychom se pro něj dlouho trápili.

Lidé často - ať věří v Boha, nebo ne - cítí, že o smrti potřebují mluvit s duchovním. Takový rozhovor může truchlícímu člověku také pomoci.

Chceš si na téma umírání popovídat a nemáš s kým?

Napiš nám na chat. Jsme tu pro to, abychom ti naslouchali a "uneseme" i toto téma. Můžeš se také obrátit na specializovanou internetovou poradnu, zaměřenou na umírání – odpovídají tam lékaři, sociální pracovníci a psychoterapeuti. Dostaneš tak od specialistů na toto téma bližší informace ke konkrétním věcem, které řešíš.

Dále k tématu:

Esej od Báry Kopecké Umírání pro začátečníkyvelmi intimní čtení o smrti autorčina muže, o tom, jak to prožívaly s maličkou dcerkou a o různých předsudcích o smrti.

Česká televize. Umírání po česku – tabu, které nechceme, ale budeme řešit.

www.umirani.czstránky o umírání. Rady a informace, články, poradna, odkazy.

Život se smrtí. Osudy sedmi smrtelně nemocných lidí v dokumentárním seriálu Šárky Horákové Maixnerové a Petry Všelichové. Dostupné online.

Dobré filmy o smrti a umírání

Zde najdeš seznam různých filmů k tématu, vážné, ale i humorné, hezké:

Knihy pro děti a mládež o smrti a umírání:

Knihy pro děti z Nakladatelství Cesta domů.

Kamzíkův velký skok. Zvířecí alegorie o smrti blízké osoby z nakladatelství Portál.

Související články:

Co se stane „potom“?

 


Dotazník není zadán


Napište svůj názor

Psát reakce smí pouze registrovaní uživatelé. Pokud jste zaregistrováni musíte se přihlásit.

Nařízení EU o ochraně osobních údajů

Tato webová aplikace Sonic.cgi splňuje požadavky pro GDPR. Aktuální informace naleznete zde.