V úterý 27. ledna si připomeneme 70 let od osvobození koncentračního tábora Osvětim. Máš ponětí, co všechno se tam dělo?
Sobotu slaví Židé odpradávna jako svátek - sobota byl sedmý den v týdnu, kdy Hospodin dokončil stvoření světa. Proto Židé v sobotu nepracují, nedělají úkony, které snesou odklad, a tento den věnují modlitbám, rodinným setkáním a návštěvám synagog. Od roku 1945 však mají ještě jeden podstatný důvod, proč slavit sobotu...
Sobota 27. ledna 1945 nezačala nijak slibně. Byla zima, hlad a pocit divné nejistoty z toho, co se dělo venku. V táboře v Osvětimi zbylo posledních 7000 vězňů (ještě před půl rokem jich tu bylo 130 000). Většina z nich byla popravena, zbytek vyslán na "pochody smrti" - pěší evakuaci vězňů do Gliwice, odkud měli být odvezeni vlaky dobytčáky do jiných koncentráků hlouběji v Třetí říši - Buchenwald, Mauthausen a další. V Osvětimi tak zůstali jenom ti, kteří nebyli schopni přesunu. "Byli jsme tak slabí, že ani ti nejzdravější z nás neunesli víc než dva bochníky chleba, ti slabší se sotva potáceli s jedním," říká pamětnice Zofia Jankowska-Palińska. Ostatně, sklady s jídlem sice byly už asi týden otevřené, v jejich okolí však neustále pobíhalo několik zbylých esesáků, kteří kohokoliv s jídlem na místě zastřelili, takže obstarání jídla bylo stejně složité, jako když tábor fungoval.
Už od poloviny ledna bylo vidět, že se něco děje - nacisté vyhodili do vzduchu táborová krematoria i plynové komory, ve kterých doposud zahynul milion třista tisíc vězňů. Vypadalo to tedy, že co nevidět musí ta hrůza skončit. Jenže dalších čtrnáct dní se nic dobrého nedělo - několikrát se přes tábor prohnaly utíkající německé jednotky, které nikdy nezapomněly zabít aspoň několik stovek přeživších vězňů. Ti esesáci, kteří tábor museli hlídat až do konce, se chovali velmi chaoticky a každé setkání s nimi znamenalo riziko, že někoho z plezíru zastřelí.
Odpoledne ve zmiňovanou sobotu byl opět slyšet zvuk těžkých vojenských vozidel a vězni se ve strachu před dalšími prchajícími německými jednotkami začali schovávat, kde se dalo. Kolem třetí hodiny odpoledne ale do tábora vstoupili vojáci 60. armády 1. ukrajinského frontu. Osvobození se v Osvětimi dočkalo 7000 lidí, převážně Židů, včetně velkého počtu dětí i nemluvňat, která se v táboře narodila.
Osvětim měla být šikovným nástrojem nacistické Třetí říše, jak se v tichosti a nenápadně zbavit všech "méněcenných" ras - Židů, Romů, Slovanů... Místo toho je dnes Osvětim hlasitým a nápadným vykřičníkem, který nás i 70 let po svém zániku varuje, že totalitní režimy, jakým nacismus byl, jsou nelidskou zrůdností, kterou už nesmíme znovu nechat vyrůst.