To se mám vykecávat před úplně cizím člověkem?!

To se mám vykecávat před úplně cizím člověkem?!

V minulých článcích jsme se zabývali tématem deprese, co ji způsobuje, jak se projevuje, jak z ní ven… A řekli jsme si, že prvním krokem v léčbě deprese je psychoterapie. Ale co to je? Je to jako z filmu, že si lehneme na kožené lehátko a fousatý pán v bílém plášti z nás v hypnóze tahá rozumy? Nebo jak taková věc probíhá?

Když jsme se poprvé dozvěděla o psychoterapii, jako možnosti řešení mých zdravotních problémů, byla jsem dost skeptická…“ Daniela, 22 let

Jasně, kdo by nebyl skeptický, když no někdo chce posílat s bolestmi břicha, hlavy, kloubů nebo čehokoliv jiného „ke cvokaři.“ Jenže psychoterapeut není cvokař a pracuje s úplně normálními lidmi, kteří mají jen nějaké obtíže. A nemusí to být ani na první pohled jasné, že jde o obtíže psychického charakteru – spousta bolestí, nemocí, zdravotních problémů je takzvaně psychosomatická. To znamená, že mají fyzické projevy, ale příčina není v nemoci projevujících se orgánů, ale právě v psychice. To ale není nic, zač by se měl člověk stydět – mozek je součást těla jako každá jiná, a potřebuje stejnou péči – tedy čas od času i nějakou léčbu.

Škála věcí, které mohou být předmětem psychoterapie, je opravdu široká. Od typicky psychických problémů, jako jsou deprese, neurózy, úzkosti, přes psychosomatické obtíže a vyrovnání se s různými prožitými těžkostmi, až po řešení pocitů, kterým nerozumíme, narušených vztahů nebo prostě čehokoliv, co nás trápí a sami si s tím už nevíme rady. „Nepřišlo mi, že by to bylo na nějakou terapii. Prostě jsem byl jenom nespokojenej a přesně jsem věděl, kvůli čemu jsem nespokojenej. Ale na terapii se ukázalo, že ta příčina byla vlastně schovaná hlouběji,“ sděluje Filip (27) svoje zkušenosti.

Co od terapie můžu čekat?

Bezpečné prostředí – „terapeut je schopný z té místnosti o čtyřech stěnách vytvořit dokonale bezpečné prostředí, kde je dovoleno všechno – křičet, brečet, mlčet, ležet, mačkat polštář… Je to prostor a čas, který je věnovaný jenom mě a nic mě v něm neohrožuje“ (Daniela)

Nesoudící přístup – „nejlepší na tom bylo, že jsem mohl říct věci, o kterých se jinak stydím snad i přemýšlet. A terapeutka mě nesoudila, nepohoršovala se, brala mě takovýho, jakej jsem“ (Filip)

Pochopení svých problémů – „v momentě, kdy jsem o těch věcech nemlčel, ale mluvil o nich, jsem je najednou začal i jinak chápat. Jako by se vyndaly ze tmy na světlo a bylo to všechno najednou mnohem jasnější“ (Filip)

Co naopak čekat nemůžu a nemusím?

Diagnostiku – terapeut nesoudí, jestli máš nebo nemáš nějakou nemoc nebo poruchu. Baví se s Tebou o tom, o čem chceš Ty

Příkazy a zákazy – terapeut není zákonný zástupce ani vůdce, který by Ti říkal, co máš a nemáš, co smíš a nesmíš. Může Ti dát různé rady nebo doporučení, ale většinou Tě spíš jen navede, aby sis na to přišel sám/přišla sama.

Předepsání léků – terapeut není (nebo aspoň nemusí být) lékař, takže Ti nemůže dát žádné prášky. Psychofarmaka může předepsat pouze doktor – psychiatr.

Esoteriku a šarlatánství – terapeut není přírodní léčitel, není to šaman, není to čaroděj. Nebude Ti vysvětlovat Tvoje starosti postavením hvězd ani tím, v jakém znamení horoskopu ses narodil/a. Je to odborník, který používá ozkoušené a osvědčené terapeutické postupy.

Jak může taková terapie probíhat?

Když jsem přišel na první sezení, ta paní naproti mně jenom pokynula rukou, že mám začít mluvit. Moc jsem nechápal, co po mě chce, ale spustil jsem a vlastně celou hodinu jsem mluvil jenom já,“ vysvětluje Filip svůj rozpačitý začátek terapie. To Daniela měla zahájení asi o trochu jednodušší: „První sezení bylo velmi informativní, kdy mi představil svoji práci, jak pracuje, na co se zaměřuje a tak. A následně jsem já představila, s čím přicházím, stanovili jsme si pravidla a cíl, čeho chceme dosáhnout…“ Rozdílná zkušenost plyne z toho, že existuje celá řada terapeutických přístupů – některé jsou zaměřené víc na problém a jeho řešení, jiné třeba na osobnost a její pocity. Většina terapeutů umí pracovat s několika různými přístupy, takže je mohou upravit podle toho, co jejich klientovi nejvíc sedí. Každopádně pokud by Ti byl přístup terapeuta nepříjemný nebo bys ho nechápal/a, máš právo to říct – buď Ti ten přístup vysvětlí, pozmění jej, nebo se dohodnete na změně terapeuta. Na terapii chodí člověk kvůli sobě, ne kvůli tomu, aby se někomu přizpůsoboval.

Různá může být také délka psychoterapie – někdy může trvat jen pár sezení, jindy může jít o dlouhodobý proces. I to má ale klient v rukou a může v klidu říct, že už příště nepřijde, nebo že by naopak uvítal pokračování. Pouze v tomto bodě má stejné právo samozřejmě i terapeut – pokud nazná, že už s Tebou nemůže/neumí dál pracovat nebo že by další pokračování pro Tebe nebo pro něj bylo spíš ke škodě, dohodne se s tebou na ukončení spolupráce.

Tak co, už to nezní tolik jako nějaká cvokařina, ne? Psychoterapie je úplně normální nástroj, jak pracovat se sebou, se svými náladami, pocity a starostmi, a není důvod se jí obávat, nebo stydět se ji využít, když je to potřeba.

Související příspěvky:

Není všechno depka, co se mračí

Když povídání nestačí...


Dotazník není zadán


Napište svůj názor

Psát reakce smí pouze registrovaní uživatelé. Pokud jste zaregistrováni musíte se přihlásit.

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.     Další informace

Nařízení EU o ochraně osobních údajů

Tato webová aplikace Sonic.cgi splňuje požadavky pro GDPR. Aktuální informace naleznete zde.