Představ si, že bys byl vybrán do vědomostní soutěže. Ty a jeden tvůj spolužák byste soutěžili proti sobě. Tvým úkolem by bylo odpovídat na otázky tvého spolužáka. Okolo by sedělo mnoho lidí, kteří by pak měli hlasovat, kdo z vás je chytřejší. Ale, má to jeden zádrhel.Tvůj spolužák se tě může ptát na COKOLIV! A ty bys věděl, že má hrozně rád zeměpis, který ty nesnášíš. A tak by se tě ptal na hlavní město státu Džibuty. Na jméno největšího plujícího ledovce. Na řeku protékající provincií Furteče v Číně. Ty bys samozřejmě na nic z toho odpověď neznal. No a teď by přišlo to nejlepší. Pozorovatelé by měli hlasovat, kdo z Vás je chytřejší.A výsledek? 80% diváků by hlasovalo, že tvůj spolužák je chytřejší než ty.To znamená, že většina lidí by si myslela, že si hloupější! A přitom by vůbec nevzali v úvahu, že jsi byl v obrovské nevýhodě, protože jsi mohl dostávat jakékoliv otázky a sám ses ptát nemohl.
A tohle se v jednom experimentu skutečně stalo. Takovému chování se v psychologii říká „základní atribuční chyba“. A dopouštíme se jí často my sami, když soudíme někoho jiného a nebereme ohled na okolnosti. Možná si o někom ve svém okolí taky myslíš, že to je blb. Jestli jo, tak se na svět zkus podívat jeho pohledem. Možná pro tebe zůstane blbem a možná zjistíš, že se jen na svět koukáte trochu jinak.