„Jestli budeš zlobit, zavřou tě do děcáku!“ Slyšeli jste někdy tuhle výhružku? Ne? Když jsem byl ještě dítě školou povinné, slýchával jsem ji poměrně často. A děti kolem mě kolikrát ještě častěji. „Děcák“ byl synonymem pro vězení pro zlobivé děti. Že to tak není, to jsem zjistil až o dost později. Ovšem samotné děcáky, pasťáky, výchovňáky, diagnosťáky a další ústavy opravdu exitují. Pro koho jsou? A jak se tam dětem žije?
Dítě má právo vyrůstat ve své rodině. Tak jsme se to učili na škole, píše se to v Úmluvě o právech dítěte a je to tak v pořádku. Jenže! Život není černobílý a všechny lidské osudy nejde narovnat tak, aby se vešly do sebeobsáhlejší úmluvy. Proto zůstává realitou, že spousta dětí musí žít mimo svoji biologickou rodinu. V roce 2018 to bylo přesně 27 358 dětí. Důvody mohou být různé – některým dětem umřeli rodiče, někteří rodiče se nedovedou o své děti postarat, někteří je nedovedou uživit, jiní zase vychovat… - nikdy ale děti nejsou viníkem, samy si nijak život mimo rodinu nezasloužily a život v ústavu není trest za to, že zlobily.
Zrovna tak jsou různé i typy zařízení, ve kterých tyto děti žijí – nejčastější jsou dětské domovy, pak dětské domovy se školou, výchovné ústavy a diagnostické ústavy. Ve všech těchto typech zařízení loni žilo téměř šest tisíc dětí. Pak taky existují dětské domovy pro děti do tří let a kojenecké ústavy (téměř 1000 dětí), zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc (720) a domovy pro osoby se zdravotním postižením (497). Zdaleka nejvíce dětí mimo svoji biologickou rodinu však žije v náhradní rodinné péči. Tou se myslí buď adoptivní rodiny, pěstounské rodiny, poručenství nebo opatrovnictví. V náhradní rodinné péči žilo loni dohromady 19 262 dětí.
Způsoby fungování různých typů ústavů a forem „náhradky“ jsou rozličné, ale všechny mají jedno společné – i když fungují bezchybně a vychovatelé, pěstouni a adoptivní rodiče se dotýkají hranic dokonalosti, i tehdy může být na dětech znát, že nejsou ve své biologické rodině. Může jim něco chybět nebo si s sebou mohou vláčet balvan v podobě těžkého životního příběhu z doby, než se dostali od biologické rodiny pryč. Zkrátka v něčem se jim žije trochu jinak. A jak, to si budeme vyprávět v několika příbězích během tohoto měsíce.
V těchto příbězích si ukážeme i všechny možné typy zařízení, o kterých se psalo v druhém odstavci, abychom si vyvrátili předsudek, že jsou to ty „pasťáky pro zlobivé děti.“ Ale abychom si o nich udělali už teď letmý obrázek, ve zkratce si je představíme:
Zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc – nastane-li doma nějaký problém, dojde-li k úmrtí rodičů nebo jiné závažné situaci, ve které se o dítě rodiče nemohou starat a kdy se nemohou postarat ani příbuzní, jdou děti do tohoto typu zařízení s šíleně dlouhým názvem. Do tohoto typu zařízení spadají známé „Klokánky.“ Děti zde mohou být maximálně jeden rok a během této doby se rozhoduje, co se bude dít dál a co bude v nejlepším zájmu dítěte.
Diagnostický ústav – pokud čelí děti doma nějaké opravdu ohrožující situaci (třeba domácí násilí, ale třeba i to, že samo dítě má problémy s chováním, někomu ubližuje nebo třeba zneužívá návykové látky), soud může nařídit pobyt v diagnostickém ústavu. Tam může být dítě jenom po dobu 8 týdnů, během kterých čeká dítě sem tam nějaké vyšetření, rozhovory s psychology, pedagogy a dalšími -ogy, kteří nakonec společně vyhodnotí, co bude pro dítě dál nejlepší.
Dětský domov – nejznámější typ ústavní výchovy. Pokud dítě nemá žádný vážný výchovný problém, ale z nějakých důvodů nemůže být dlouhodobě u svých rodičů, pak může jít rovnou sem (i bez diagnosťáku). Děti zde bývají buď přechodně na několik měsíců či let, nebo zde mohou být až do dospělosti. Dětské domovy mohou fungovat velmi různě – na základě zkušenosti s jedním si nejde udělat představu, že to všude chodí stejně. Proto si další popis necháme až na samostatný článek.
Dětské domovy se školou – sem se dostávají děti, které nemohou zůstat ve své rodině a zároveň měly ve své původní škole nějaké vážnější kázeňské problémy. V DDŠ navštěvují školu přímo v areálu domova a jsou tu o něco tvrdší pravidla než v běžném dětském domově.
Výchovný ústav – je to podobné jako DDŠ, ale pro starší děti. Výchovné ústavy jsou pro děti starší patnácti let a jsou zvlášť pro holky a zvlášť pro kluky. Není to ale vězení pro mladistvé! V rámci výchovňáku fungují školy a učiliště pro děti, které zde žijí.
Proč je těch zařízení tolik? Bohužel proto, že je jich u nás tolik potřeba a bohudík proto, že každé dítě potřebuje trochu jinou péči. Tím, že existuje tolik různých typů ústavní péče, se napomáhá tomu, aby se každému dítěti dostalo právě takové pomoci, kterou potřebuje.
A přestože celý tento seriál článků bude o tom, že se dětem mimo vlastní rodinu žije v něčem trochu jinak, nezapomínej, že v tom hlavním jste si podobní – jsou to taky děti (nebo mladí lidé) jako Ty! Dýchají stejný vzduch, jedí stejná jídla, baví je stejné věci, mají stejné touhy a potřeby. Tak není důvod se jich bát nebo se na ně dívat skrz prsty ani kolem nich opatrně našlapovat, jako by to byly nevybuchlé bomby. Vždycky, když nevíš, jak se k někomu chovat, je dobré zkusit to „normálně“ – ono je to většinou nejlepší ;-)
Článek vznikl díky podpoře projektu Pomozte dětem organizovaného Českou televizí a Nadací rozvoje občanské společnosti.