Co se dá stihnout za jeden den?

Co se dá stihnout za jeden den?

Možná jste si všimli, že před časem na Facebooku proběhla výzva - zveřejni deset knih, které tě nějvíce ovlivnily. Když jsem se tedy zamyslel a snažil se sestavit svůj žebíček deseti knížek, na vrchní místa se drala docela uzoučká publikace od Alexandra Solženicyna Jeden den Ivana Děnisoviče.

Co všechno se dá stihnout za jeden den? Nasnídat se, jít do školy, strávit odpoledne v parku, klubu nebo na hřišti, doma zkouknout film nebo seriál, checknout novinky na facebooku, případně dalších stránkách... Taky se tam může vejít nějaká brigáda, o víkendu nějaká akce, dá se toho vlastně stihnout celkem dost. Ale o chlup se vyhnout smrti, zahřát se při desetihodinové práci na třicetistupňovém sibiřském mraze, přivydělat si, vysloužit si dvě porce jídla navíc, to asi (snad) nikdo z nás nebude muset zvládat. Přesto je to jen krátký výčet věcí, které byly každodenní rutinou mukla číslo Šč-854, civilním jménem Ivana Děnisoviče Šuchova.

Šuchov, do kterého se autor knihy vžívá (jedná se částečně o autobiografické vyprávění), je vězněm v sovětském pracovním táboře - gulagu - kdesi na Sibiři. Odpykává si osmý rok ze svého desetiletého trestu, ale vyhlídky na propuštění ho moc netěší, neboť ví, že po skončení trestu dostane dalších deset let nebo alespoň vyhnanství. U lidí, jako je Šuchov, to tak prostě chodí – když totiž za války neumřete jako hrdina, ale padnete do německého zajetí, ze kterého utečete zpátky ke své jednotce, jste jednou pro vždy špion a ti se na svobodu už jen tak nepodívají.

Po ránu dostane Šuchov tři dny korekce (vězení ve vězení – bez jídla, bez topení, v kamenné kobce), což znamenalo téměř jistou smrt. Buď hned v korekci nebo po několika týdnech nemocí. Nakonec ale místo korekce jenom dostane od náčelníka úkol navíc, za což je rád, byť to také není nic příjemného. Pak hrozí, že jeho 104. parta půjde zakládat nové městečko na sibiřskou pustinu (což opět znamená riziko smrti), ale parťák se z toho vymluví a Šuchov je opět rád, přestože stojí deset hodin na zmrzlém lešení a staví továrnu - asi taky nic moc práce. Navečer mu při šacování neobjeví nalezený plátek pilky (za to by bylo aspoň deset dní korekce, tedy zase smrt) a Šuchovovi se zdá, že už den nemůže být lepší - vždyť z pilky může vyrobit nožík a ten se dá prodat aspoň za dvě cigarety nebo pár opravdových čajových lístků. A to se mu ještě podaří při večeři vyšmelit jednu misku šlichty navíc. Kdybychom tu šlichtu viděli, asi by nás ani nenapadlo, že by to mohlo být k jídlu - šlo o rozvařené rybí kostry se shnilým zelím nebo sekanými kopřivami - ale pro Ivana Děnisoviče to znamená plný žaludek a to se v kárném táboře počítá.

Nejděsivější na celém vyprávění není ani to, v jakých podmínkách zde lidé žili, ani to, jak se k nim dozorci chovali. Nejděsivější mi na tom přijde, že to Šuchovovi přijde normální. Ač nespáchal žádný zločin, bere jako hotovou věc, že je osm let v kriminále a dalších bezpočet roků tam bude. Má za samozřejmost, že ho za každou prkotinu mohou poslat do korekce nebo rovnou na smrt. Nepřijde mu zvláštní, že prasata v kolchozech krmí lepší stravou, než dostává on.

Kdyby kniha nevypovídala o ničem jiném, tato jediná věc je dostatečným mementem. Totiž jak se totalitní režimy (a je teď asi celkem jedno, jestli se jedná o popisovaný komunistický gulag nebo jestli by šlo o nacistický koncentrák) chovají k lidem, zvláště k těm „nepohodlným.“ Jak svojí absolutní mocí přinutí člověka změnit názor na to, co je a není normální. Jedno se jim však nepodařilo - přinutit Ivana Děnisoviče Šč-854 Šuchova změnit pohled na to, co je a není správné.


Dotazník není zadán


Napište svůj názor

Psát reakce smí pouze registrovaní uživatelé. Pokud jste zaregistrováni musíte se přihlásit.

Nařízení EU o ochraně osobních údajů

Tato webová aplikace Sonic.cgi splňuje požadavky pro GDPR. Aktuální informace naleznete zde.