Příběh Lenky:
Toužím po tom být normální a žít jako každá jiná žena. Je mi 22 let a vážím 23 kg, pořád si ale myslím, že jsem tlustá. Stačí mi podívat se do zrcadla a zvedá se mi z toho pohledu žaludek. Tloustnou mi nohy! Uvědomuji si, že se zabíjím, ale nedokážu nic vzít do úst. Jediné, co do sebe dostanu jsou čtyři malé hořké čokolády a jedna cola. I kdybych si zkusila vzít něco jiného, tak bych to vyzvracela. Nechci umřít, ale své chování nedokážu změnit. Nesnesu smích od spolužáků. Ve škole se mi nejprve vysmívali kvůli vyrážce. Nebylo to jen akné, ale trpěla jsem na těžký ekzém – byla jsem kvůli němu i v nemocnici. Měla jsem po obličeji strupy a holky se mi smály.
Přátele jsem neměla a doma to bylo hrozné. Došlo mi, že všechny holky, které jsou spokojené, tak jsou hubené! Řekla jsem si, že kdybych byla také štíhlá, tak by můj život byl úplně jiný, šťastnější. Začala jsem hubnout a všichni si mě začali najednou všímat. Holky, co mě šikanovaly mi najednou říkaly, jak mi to sluší a bavily se semnou. No a takhle to začalo.
Jedla jsem malé porce a nebo jsem začala jídlo úplně vynechávat. Do dvou let jsem vážila pouhých 35,5 kg v 17 letech. Přežívala jsem na sklence dietní coly. Pak mojí matce došla trpělivost a odvedla mě k doktorovi. Hospitalizoval mě na 6 měsíců. Podařilo se mi tam nabrat 6 kg, ale jakmile mě propustili, tak jsem zhubla na 32 kg. Nutkání být hubená nešlo zastavit.
Tehdy mi začalo nejhorší období v životě. Lékaři mě dali na uzavřené oddělení, kde jsem byla opravdu s divnýma lidmi. Musela jsem tam jíst, jinak mě nepustili z pokoje. Začala jsem tam nabírat na váze a můj postoj k jídlu byl poprvé pozitivní. Seznámila jsem se tam s jednou holkou. Jedla skvěle a byla přitom táák hubená. Jedla projímadla. Přišel mi to jako geniální nápad. Po propuštění jsem šla vážila 45 kg. Hned druhý den jsem zašla do lékárny a nakoupila jsem si projímadla. Začala jsem se přejídat a jedla desítky projímadel denně. Zdál se mi to jako dobrý nápad, nemučila jsem se hlady.
Kupovala jsem si tolik projímadel, že mi je už v lékárnách přestávali prodávat. Matka byla zděšená. Snažila se mi pomoci, ale marně. Nebýt jí, tak bych to ale nebyla. Doktoři mě opět hospitalizovali, ale pokaždé, když jsem nabrala, tak mě zase pustili a já opět vše shodila. Dívky, co tam byly mi moc nepomáhaly. Hecovaly jsme se, která z nás je hubenější nebo kterou propustí domů, bez toho aniž by musela něco sníst.
Začali se mi drolit zuby, nesnášela jsem jasné světlo, měkly mi kosti apod. Nenáviděla jsem se za to, co si sama sobě provádím.
Přestěhovaly jsme se s mámou do Prahy a začaly jsme žít nový život. Nový doktor mi řekl „Lenko, umřeš, pokud nebudeš jíst“. Já však nenabrala ani kilo. Přišla jsem na to, že to mohu zvládnout jedině tak, že si budu udržovat stejnou váhu. Poslední čtyři roky mám 23 kg. Jím pouze čokoládu a colu. Chodím pravidelně k psychologovi a doktorovi na krevní testy. Už nikdy nechci do ústavu a tak beru 15 tabletek sodíku, abych vše zvládla. Moc dobře vím, co jsem sama sobě provedla. Od 15 let nemám menstruaci, mám osteoporózu a nemůžu mít děti. Moje máma mě musí někdy i vést na vozíku protože jsem tak slabá, že bych to nezvládla. Cítím vinu za to, že jsem ji zůstala na krku. Můžu umřít za pár dní či týdnů a nebo tady takhle budu žít celé roky. Co to je ale za život? … Bude to dlouhá cesta, musím být silná.
Zdroj: http://anorexie.ordinace.biz/pribehy.php