Začalo to v první třídě. Seděl jsem v lavici a pokaždé se se mnou všechno točilo, věci tancovaly samy na stole, židle se houpala, jazyk si mluvil, co chtěl a kdy chtěl, nohy chodily k oknu, kdy se jim zachtělo.
A učitelka se zlobila. A moc. Že jsem nevychovaný a vůbec. Ale já to nedělám schválně. Nemůžu za to.
Učitelka si zavolala mámu a máma byla smutná. Moc.
A pak se mnou máma někam zašla. Byla tam taková milá paní, která se nás vyptávala na všechno možné. A prý, že mám ADHD. To jsem teda nevěděl, že mám. A máme to všem vysvětlit a prostě se s tím smířit.
A opravdu, máma zašla do školy a všichni začali pomáhat. Naštěstí jsem dostal i novou učitelku. A také jsem dostal pejska. Když se učím, pouštím si krásnou hudbu a vydržím se soustředit. Jinak furt někde lítám, sportuju. A mazlím se s pejskem. Jmenuje se Ben. A věci se přestaly hýbat.
Jen spolužáci byli ze začátku hodně naštvaní. Prý jsem protekční fracek. Asi žárlili nebo co. Dostal jsem i pár facek. Trochu začala šikana, ale já jsem to všem vysvětlil. A máma si promluvila s rodiči a ty zase doma s klukama. Mluvili jsme i ve třídě. Už je to dobrý. Nakonec jsme si všichni udělali stejné legrační tričko s nápisem „ADϞHD“ a už se tomu dokážeme zasmát.