Prej, že “škoda rány, která padne vedle…”

Prej, že “škoda rány, která padne vedle…”

Na základní škole byli jasně vidět, všichni jsme si jich všímali. Většinou neměli modřiny v obličeji, spíš na zádech, na nohou, aby to nebylo poznat. Ale měli dost zoufalé výrazy, kruhy pod očima, byli často mimo školu, prý nemocní. Byli často podráždění, jeden jakoby ustrašený, druhý víc agresivní. Kdo? Kluci, kteří doma zažívali domácí násilí.

Teda, “vychovávali je doma tvrdou rukou” se tomu spíš říkalo. A my jsme je neměli rádi, nebavili jsme se s nimi, posmívali se jim a dívali se na ně skrz prsty. A když mi mnohem později došlo, o co tam šlo, bylo mi to líto. Zpátky už to nevezmu a ti dva mi to možná odpustili, že jsem na ně byl někdy hnusný. Možná taky ne, možná to vnímali jako něco normálního, to nevím. Každopádně Ty tu samou chybu dělat nemusíš, protože už budeš vědět, že týrané dítě si od Tebe nezaslouží další ústrky, ale naopak podporu. A třeba se do něj dovedeš i lépe vcítit, co takové dítě trpící domácím násilím prožívá.

Za viny otců (a matek) nemůžeme, i když jejich následky neseme

V naší společnosti pořád panuje představa (nebo je aspoň tiše trpěna), že výchovná facka dítěti nemůže uškodit, naopak že díky ní pozná, že udělalo něco špatně, a hlavně nebude drzé, protože bude mít z tvrdého rodiče respekt… Kecy, kydy, blbosti, řekli by psychologové, kteří mají v ruce pádné studie o dopadech fyzických trestů. A měli by pravdu. Respekt je totiž ve zmíněné představě zaměňován se strachem, který rozhodně nevede k dobrému vychování. Naopak učí děti, že všeho se dá dosáhnout násilím, že platí právo silnějšího. Ale to už dost možná dávno víš. Co jsem však chtěl vypíchnout, je to, že fyzické tresty nejsou spravedlivou reakcí na něco špatného, co dítě provedlo. Pokud o něčem časté fyzické tresty svědčí, pak jsou to slabé rodičovské schopnosti trestajícího, neboť násilí používáme v situacích, kdy jsme bezradní, zoufalí, slabí. A z toho plyne první ponaučení, totiž že děti nemohou za to, že jsou týrané. Ničím si to nezasloužily.

Hůl není výchovný prostředek

U oněch nešťastných spolužáků jsem si to právě tak myslel, že je táta bije, protože hodně zlobí. Jenže to spíš bylo tak, že táta byl násilník a svoji zlost si vybíjel na svých dětech. Nespravedlivé, co?

Teď si možná řekneš? “Ha! Jenže já takové taky znám a to jsou fakt grázlové, ti si to zaslouží!” No jo, ale to jsem si u těch svých spolužáků myslel taky - dobře se vědělo, že to nejsou svatouškové, že kradou, kouří, lžou, neučí se… Ale jejich chování bylo jen důsledkem toho, že byli doma biti. Pro týrané dítě se násilí stává normou a mnoho dětí se je pak také naučí používat k prosazení svých zájmů. Mnohem účinnějším prostředkem k výchově je učení dětí, že jejich špatné chování má špatné důsledky. Fyzické tresty mají za důsledek jen ponížení a strach, a to ke slušnému vychování nikdy nevede. Z toho plyne druhé ponaučení, že holí ani fackami se vychovávat nedá.

Tahle vznikla nehodou, ale nikdy mě nebolela…

zpívá kapela Stonesour v písničce “Made of scars” (“Stvořen z jizev”) o šrámu, který zpěvákovi způsobila nešťastná náhoda, ale nepřinesl mu žádné utrpení narozdíl od spousty dalších, které někdo způsobil úmyslně. Mnohem víc devastující účinky má násilí totiž na duši. S fyzickým zraněním si tělo většinou dobře poradí, ale násilí vyvolává pokoření, křivdu, se kterou se lidská psychika srovnává mnohem hůř. A když je toto násilí opakované, dlouhodobé, navíc od někoho blízkého, může u obětí rozvinout nepříjemné psychické obtíže, které se s ní potom táhnou i celý život. I to je dobré si uvědomit, že facka od rodičů bolí, i když už modřina dávno není vidět.

Nevrhej se na snadnou kořist

Asi si dovedeš představit, že kdyby Ti někdo ubližoval třeba ve škole, bude Ti to hrozně nepříjemné. Už jenom proto, že se tam musíš každý den vracet. A co teprve děti, na které takové nebezpečí číhá doma? V místě, kde většina z nás čeká bezpečný úkryt? Ti by si zasloužili alespoň někde zažít pocit bezpečí a přijetí. Bohužel není tak výjimečné, že děti z rodin, ve kterých se vyskytuje domácí násilí, se ve škole, na hřišti, mezi vrstevníky stávají terčem posměchu nebo dalšího napadání, zrovna jako ti mí nebozí spolužáci ze základky. Zkus si to uvědomit pokaždé, když se s někým takovým setkáš, a třeba Tě napadne, že by bylo lepší ho nějak podpořit - asi ne srdceryvným soucitem, o ten málokdo stojí, ale třeba vlídným slovem, popovídáním, společnou hrou, zastáním před někým, kdo by mu chtěl ubližovat. Anebo radou, na koho se může obrátit, když doma zažívá peklo. Nevíš, co bys mu mohl doporučit? Třeba Linku bezpečí, Dětské krizové centrum, nebo koneckonců i naši online poradnu :)

Související články:

"Fyzické tresty nejsou efektivní" - rozhovor s Petrou Wünschovou o domácím násilí

"Děti nenesou za situaci doma odpovědnost, to je vždy záležitost dospělých" - druhá část rozhovoru s Petrou Wünschovou



Dotazník není zadán


Napište svůj názor

Psát reakce smí pouze registrovaní uživatelé. Pokud jste zaregistrováni musíte se přihlásit.

Nařízení EU o ochraně osobních údajů

Tato webová aplikace Sonic.cgi splňuje požadavky pro GDPR. Aktuální informace naleznete zde.