„My si jenom hrajem…“

„My si jenom hrajem…“

Nedávno jsem byl svědkem jedné výmluvné situace. Skupinka čtyř kluků táhla jednoho spolužáka za svým na první pohled kápem se slovy: „Hej kámo, tak ti ho vedem!“ To mi nedalo a musel jsem se zeptat, jestli jim přijde v pohodě někoho takhle „vést“ div ne spoutaného. Všichni odpověděli větou, která je v nadpisu tohoto článku, a ten vedený s docela uvěřitelným úsměvem přitakal, že tomu tak je. Snad ano. Ale sáhněme si do svědomí, jestli jsme se někdy neúčastnili takové hry, která by už hrou tak úplně nebyla…

Když si totiž zkusíte udělat průzkum, kolik lidí se setkalo se šikanou, největší množství respondentů se nejspíš přihlásí k tomu, že se se šikanou setkali jako přihlížející. Výrazně méně je pak lidí, kteří se přiznají k tomu, že šikanu zažili na vlastní kůži v roli obětí. Z celkem pochopitelných důvodů se k tomu totiž každá oběť nepřizná – co kdyby se to někdo dozvěděl? Daleko nejméně je pak však těch, kteří by prohlásili, že oni sami někoho šikanovali.

Já a agresor? To fakt ne!

Proč to tak je? Hlavní důvody jsou dva. Prvním, co by nás mohl napadnout, je prosté zatloukání. Tedy situace, kdy si uvědomujeme, že se na někom cíleně vybíjíme, ale nechceme to ostatním, ale třeba ani sami sobě přiznat. Druhý, a řekl bych, že častější důvod je ten, že si vůbec neuvědomujeme, že bychom dělali něco špatného a z nějaké příčiny si stále myslíme, že jde o nevinnou hru.

Kdo to rozsoudí, jestli je to ještě hra, nebo už jde o šikanu? Jistě by to mohl zvládnout psychologický poradce, možná i učitel, ti se k tomu ale dostávají až v momentě, kdy už bývají napáchané dost velké škody. Mohli bychom však docela dobře poznat sami, jestli je ta naše „hra“ ještě v pohodě.

Jak to poznám?

Zkusme si představit hypotetickou situaci, že se posmíváme jednomu spolužákovi, čas od času ho dloubneme do žeber, v zimě mu hodíme sněhovou kouli do obličeje, případně jinak si z něj tropíme legrácky. Zkusme se teď zamyslet, proč to děláme?

  • „Je to fakt jenom hra, on to dělá ostatním taky a jsme si kvit.“
    • Zdánlivě osvobozující odpověď, co? Ale pozor, v tomhle případě se musíme pořádně zamyslet, jestli jsou naše síly v této „hře“ vyrovnané. Je to někdo, kdo se Ti fyzicky, ale i mentálně vyrovná a dovede se ohradit, když se mu něco nelíbí? Má v kolektivu stejné postavení jako Ty? Převažuje ve vaší komunikaci normální bavení nad tím posmíváním, nadáváním, urážením apod.? Jestli jsi upřímně odpověděl/a třikrát „ano,“ pak by to asi mohlo být oukej a nemusíš si sypat popel na hlavu, že bys prováděl/a něco strašného. Ovšem pokud v Tobě hlodá podezření, že tento Tvůj „spoluhráč“ nemá tělesnou nebo rozumovou kapacitu Ti Tvé žertíky vracet, nebo že si to kvůli postavení ve třídě nemůže dovolit (protože by se pak na něj třeba ostatní vrhli), pak si raději pro tuto hru najdi sobě rovnějšího partnera.
  • „To je v pohodě, on to bere. Všichni se k němu takhle chovaj‘.“
    • Fakt? Jak to víš, že to bere? A co to znamená, že se k němu takhle chovají všichni? Dej si bacha, protože tady jsi na opravdu tenkém ledě! Všichni nemáme ve skupině stejné postavení a ani nemůžeme mít. Někdo je oblíbenější, někdo míň, někdo je trochu outsider a moc kamarádů nemá. To však neznamená, že by měl být otloukánkem třídy. Je možné, že sám to bere, protože to tak má odmalička a zvykl si na to. To ale neznamená, že by to s ním nic nedělalo. Známé případy školních střelců a mnohem méně známé incidenty mladých sebevrahů se často rekrutují právě z dětí, které „to braly.“ Každý pohár totiž jednou přeteče a čím víc se do něj vejde, tím víc se nakonec rozlije…
  • „Zaslouží si to! Dělá průsery ve škole/je blbej/krade/ublížil někomu/…“
    • Jasně, prostě se děje nějaká nespravedlnost a Ty jsi vzal zákon do vlastních rukou, protože to nikdo jiný neudělá… Jenže takhle to nejde! I kdyby to objektivně byla pravda (jako že v reálu to tak často není), že se daný člověk něčím provinil, nikomu to nedává povolení se mu mstít nebo jej trestat. Od toho máme školu, popřípadě ve vážnějších kauzách policii, abychom se tam dovolávali spravedlnosti. Když se budeš snažit to urychlit a dát dotyčnému znát spravedlivý hněv lidu, zaděláváš si jen na vlastní průser.
  • „Protože mě naštval, nemám ho rád/a!“
    • Bacha na to, kámo! Nemusíme každého milovat, ale ubližovat nemůžeme nikomu. Když se budeš vozit po někom, kdo Tě štve, možná se Tobě krátkodobě uleví, rozhodně to však dobrým vztahům neprospěje. Představa, že by to toho druhého napravilo, je taky dost klamná. Když někoho nemáš rád/a a pokusy o udobření nevyšly, raději se s takovým člověkem prostě nebav, omez komunikaci na nutné minimum.
  • „Protože můžu. Vždyť na něm nezáleží.“
    • Vypadá to drsně, když se to takhle napíše, co? Přesto mnozí žijeme v pyšné představě, že jsme něco víc, než druzí. Lépe řečeno, že je někdo podřadnější než my. Když se tato představa setká s mocí (rozuměj s fyzickou, mentální, nebo společenskou převahou), je zaděláno na pořádný průšvih. Všech sedm miliard lidí na Zemi (nebo kolik nás tu už je) má stejnou cenu. Každý jeden z nás má stejně nevyčíslitelnou hodnotu a nikdo není podřadnější, nikdo si nezaslouží trpět. Na druhou stranu nikdo nemá právo druhým jejich právo na důstojnost, zdraví, svobodu, život upírat. Ani Ty. Ani já. Pokud by Tě nepřesvědčila tahle základní teze humanismu, že jsme si všichni rovni, mysli aspoň na to, že v historii už byla kupa lidí, co si mysleli, že někdo jiný je méněcenný a podle toho s ním jednali. Nikdo z nich nedopadl dobře.

Vidíš to, řeklo by se, že agresor a šikanátor je někdo, kdo úmyslně dělá něco špatně. A přitom v mnoha případech půjde spíš o člověka, který neví, že něco nedělá dobře. Tobě, kdo jsi dočetl/a až sem, gratuluji! Proč? Protože už víš, na co si dát pozor, aby ses nestal/a člověkem, na kterého si ostatní budou ukazovat jako na agresora a zloducha. ;)


Dotazník není zadán


Napište svůj názor

Psát reakce smí pouze registrovaní uživatelé. Pokud jste zaregistrováni musíte se přihlásit.

Nařízení EU o ochraně osobních údajů

Tato webová aplikace Sonic.cgi splňuje požadavky pro GDPR. Aktuální informace naleznete zde.