Jan Palach – recenze

Jan Palach – recenze

Jsou filmy, na které se snad ani nesluší psát recenzi, protože jejich přínos je někde jinde, než na poli kinematografie. Jedním z těchto filmů je i nový snímek Roberta Sedláčka s výmluvným názvem Jan Palach. Avšak přestože si opravdu myslím, že tento film patří k těm, které jsou důležité spíš kvůli tématu, které zpracovávají, a umělecká stránka je vlastně trochu vedlejší, pokusme se říct si něco málo i o snímku jako takovém.

Znáš ty bijáky, co ještě minutu před koncem netušíš, jaké bude rozuzlení zápletky? Kde akce střídá akci a zvratů v ději je tolik, že každý další metr filmu je jedním velkým překvapením? Tak to rozhodně není tento případ. Ostatně, co bychom od díla s názvem Jan Palach čekali? Víme, jak a proč tento jednadvacetiletý student filosofie skončil svoji pozemskou pouť? Víme. A tedy je nabíledni, že dějová linka bude jasně a nepřehlédnutelně směřovat k jednomu momentu.


Teda… Vlastně to jen předpokládám, že víme. Pokud nevíme, dejme si takovou malou faktickou odbočku. Jan Palach se narodil v roce 1948 do rodiny soukromého pekaře. Tato zdánlivě nepodstatná drobnost dost možná výrazně ovlivnila jeho život, neboť jako syn živnostníka nemohl Jenda studovat (alespoň tedy ne to, co chtěl – filosofii). Po maturitě tedy tráví čas na brigádách a stavbách mládeže a až na přímluvu blízkých a jednoho známého profesora je v pohnutém létě roku 1968 zapsán na filosofickou fakultu. Vpád spojeneckých vojsk a sovětská okupace se Palacha (jako mnoho mladých lidí, kteří věřili v obrodný proces socialismu) velmi dotkly, a ten se proto přidává k různým studentským akcím včetně stávky za zrušení cenzury a odchod vojsk. Když však jsou všechny protesty potlačeny a veřejnost si tiše přivyká nové situaci okupace, cenzury a řízení československé politiky z Moskvy, Palach cítí potřebu vyvést společnost z nečinnosti nějakým mimořádným činem. Po vzoru Poláka Ryszarda Siwiece, který se na protest proti obsazení Československa upálil před zraky statisíců lidí na stadionu ve Varšavě, se 16. ledna 1969 v horní části Václavského náměstí v Praze polil benzínem a zapálil. Nechal po sobě burcující dopis, ve kterém svůj čin vysvětluje:

Vzhledem k tomu, že se naše národy ocitly na okraji beznaděje, rozhodli jsme se vyjádřit svůj protest a probudit lidi této země následujícím způsobem. Naše skupina se skládá z dobrovolníků, kteří jsou odhodláni se dát pro naši věc upálit. Já jsem měl tu čest vylosovat si jednotku a tak jsem získal právo napsat první dopisy a nastoupit coby první pochodeň. Naše požadavky jsou:

 Okamžité zrušení cenzury

Zákaz rozšiřování „Zpráv“ (propagandistické noviny, které tu vydávalo vedení sovětské armády)

 Jestliže naše požadavky nebudou splněny do pěti dnů, tj. do 21. ledna 1969, a nevystoupí- li lid s dostatečnou podporou (tj. časově neomezenou stávkou), vzplanou další pochodně.

 

Pochodeň č. 1

 

P.S. Vzpomeňte na srpen. V mezinárodní politice se uvolnil prostor pro ČSSR, využijme jej.

 

Jan Palach umřel o tři dny později na popáleninovém centru vinohradské nemocnice. Ještě před smrtí s ním byl natočen rozhovor, kde svůj čin znovu objasňuje. Ač si nepřál další mrtvé, jeho příklad opravdu následovali další mladí lidé. Jen v lednu to bylo 10 studentů, do léta už jich bylo 21, z toho 7 zemřelo. Nejznámějším z nich je asi Jan Zajíc, který se podepsal jako „Pochodeň č. 2“

Mohutné demonstrace k výročí 20 let od Palachova sebeupálení vedly k masivní vlně odporu proti komunistické zvůli a nastartovaly další události roku 1989, jejichž důsledkem bylo svržení komunismu v Československu.


Ale pojďme zpět k filmu. Jako nadšenec do novodobé historie pro mě byla vlastně povinnost jít na Palacha do kina (trochu nevhodné je v tomto smyslu promítání filmu v multikinech, kde Ti uvaděčka přeje „příjemnou zábavu“ a nabízí popcorn – a Ty víš, že se tam nejdeš bavit a ani nebudeš mít chuť nic jíst…). Zatímco u mnohých filmových pokusů o zachycení některé události českých/československých dějin jsem ze sálu odcházel docela zklamaný, Sedláčkův Palach se mi velmi líbil a krom zamyšlení o reálném dějinném Palachovi jsem si z kina odnášel příjemný pocit. Film je vcelku přímočarý, přesto může přinést nové poznatky (a domněnky) i lidem, kteří, tuto kapitolu dějin znají tam i zpátky nazpaměť.

Úvod filmu nám ukazuje Honzu Palacha ve dvou zdánlivě bezvýznamných situacích – poprvé jako čtyřletého Jendu, který se ztratil ve vánici a málem umrzl, podruhé jako čerstvě plnoletého mládence na socialistické brigádě v Kazachstánu. Zejména tato druhá scéna krásně ilustruje Honzovu tichou a poctivou povahu v kontrastu se samozřejmostí, se kterou nahlas vystoupí i proti nesrovnatelně mocnějším a silnějším, když páchají bezpráví.

Další část snímku zachycuje Palacha se svojí přítelkyní během všedního prožívání nevšedních studentských životů na pozadí událostí Pražského jara 1968. Obzvláště křiklavým momentem je scéna, v níž Palach listuje stránkami ilustrovaného Reportéra a spatří fotografii hořícího buddhistického mnicha, který se upálil na protest proti válce ve Vietnamu.

Po 21. srpnu nabere dějová linka filmu poměrně větší spád a vidíme zde Palacha jako sice tichého, ale nezlomného bojovníka za spravedlnost, studentského stávkaře, burcovatele společnosti. Za zmínku stojí scéna z vinařské brigády ve Francii, kde se Honza dozvídá o sebeupálení Siwiece v Polsku (o kterém se u nás lidé dozvěděli až po roce 1989). Co stojí taky za zmínku, je přesvědčení, že ne všechny scény jsou ve filmu nezbytné. Mám při tom na mysli moment, kdy se Honza nechá svést spolužačkou své přítelkyně a líbá se s ní v kabinetě. Jasně, je to ve filmech dost vděčná scéna, ale musí být i tady? Pro předchozí ani následný děj nemá vůbec žádný význam…

Naopak význam má Palachovo vzrůstající rozhořčení a přesvědčení o nutnosti provést nějaký do očí bijící čin, který vyvede národ z letargie, když studentská stávka skončí tichým fiaskem. Dopřáváme si zde čím dál víc záběrů na detail Palachova obličeje, ve kterém čteme vývoj jeho emocí. V tomto spatřuji geniální práci jak režie, tak kamery a především představitele Palacha Viktora Zavadila. Další události už jsou domyslitelné. Poslední scénou filmu je neskutečně dlouhý pohled na uhašeného Jana ležícího na dlažbě Václavského náměstí. Tento jsem zatím nezpracoval, a i kdyby, nebylo by asi vhodné zde popisovat, co znamenal. Nejspíš je to prostor k osobnímu zamyšlení každého diváka. Nikoliv nad filmem, ale nad osobností, kterou zachycuje.


Dotazník není zadán


Napište svůj názor

Psát reakce smí pouze registrovaní uživatelé. Pokud jste zaregistrováni musíte se přihlásit.

Nařízení EU o ochraně osobních údajů

Tato webová aplikace Sonic.cgi splňuje požadavky pro GDPR. Aktuální informace naleznete zde.